Přidat názor k článku (Pře)výchova otců v Čechách

Díky všem za reakce, zejména Hrochovi, protože "názor druhé strany" je mimořádně přínosný. Takže, ještě pár věcí upřesním, možná to bude trochu delší, ale snad to zvládnete. :o) Zkusím v bodech, jak si pamatuju z výše nadhozených témat.

1. Poměry v mojí vs. manželově rodině
Moje matka rozhodně nezvládala všechno, spíše téměř nic. :o) Od mého 1 roku mne vychovávala babička a matka se vrátila do práce. Máti se 2x rozváděla, podotýkám že především díky tomu, že si podobné partnery vůbec neměla brát. Můj vlastní otec se doma moc nezdržoval, byl jí neustále nevěrný, doma jen spal anebo tam vůbec nebyl. Druhý manžel byl neskutečný pedant (voják), starý mládenec, navíc s neujasněnou sexuální orientací, ovšem je fakt, že o své dítě - mojí sestru - se vždy zajímal až enormně a od jejích 12ti ji sám vychovává. Byť výsledky nebyly nic moc a sestra si prošla dost dramatickým obdobím vč. drog.
V manželově rodině to bylo a je zhruba tak, že obě děti šly v půl roce do jeslí, matka pracovala, otec pracoval a matka navíc dělala samozřejmě všechny domácí práce, protože to "není práce pro chlapa". Otec jezdil přes týden pracovně po republice, nicméně dětem se myslím docela věnovali, byť v intencích tehdejšího socialistického normálu. Manželovi rodiče jsou dodnes strašlivě pracovití, hrozně šetrní, ale vcelku "peciválové" - do společnosti nikdy nechodili, myslím tím třeba na pivo nebo někam s přáteli, spíš občas do divadla nebo do kina a ani to ne moc často.

2.Vztah manžela k matce
Stručně řečeno NIC MOC.

3. Situace u nás doma
Je fakt, že jsem ten článek psala celkem dost naštvaná. Ale v hrubých rysech to odpovídá. Manžel se sice včera KUPODIVU malému nadstandardně věnoval, zřejmě díky tomu, že předtím celé odpoledne spal a byl relativně svěží.
Pochopitelně o tom mluvíme, ale výsledek je následující:
a) "Já už budu unavenej celej život, vždycky jsem byl, lepší to nebude." Což ovšem nevysvětluje, proč jeho únava zázračně mizí, když je kýmkoli z kamarádů kamkoli vytažen. Aby někam NEŠEL, protože se mu NECHCE, to se stává docela výjimečně.
b) "Nikdo tě nenutí tolik pracovat, když budeme skromný, vyjdeme s málem." Podotýkám, že máme na bytě sekeru 400 tisíc a manžel bere momentálně 10 tisíc čistého. Což je mi osobně vcelku fuk, ale nedovedu si představit, jak bychom z toho tři lidi žili a ještě měli něco - cokoli - splácet.

Hrochu, máš pravdu, že jsem asi workoholik a co horšího, mě to dokonce ukrutně baví. Momentálně rozjíždíme druhou firmu a ještě si chceme s kamarádem otvírat hospodu. :o) Synovi se věnuju jak to jde, hraju si s ním, povídám si s ním, ale přiznávám, že jít s ním třeba na dvě tři hodinky na hřiště je pro mne dost utrpení, protože tam de facto jen dohlížím a nemůžu přitom nic udělat. Tahat si na pískoviště notebook je kravina. :o) Baví mne, když se synovi věnuju nějak... aktivněji, takže na hřiště s ním chodí babička s dědou.

Podle mého názoru je taky dost rozhodující to, že se synem nikdy nebyly problémy, ze kterých bych mohla být nějak unavená. Jako miminko jen spal a jedl. Tudíž manžel logicky nemohl vidět, že něco nestíhám, protože jsem stíhala všechno. Neznáme žádné prořvané noci, on od narození spal v noci osm hodin a teď v roce a půl spí v kuse i jedenáct hodin (dneska vstával v deset, včera usínal v jedenáct a v noci se nebudí). Taky se moc neměl do čeho zapojit, vyjma toho koupání, protože nebylo do čeho. Starat se o takhle bezproblémový dítě se dá, lehce vulgárně řečeno, "s prstem v nose". Problém je teprv teď, protože je sice stále hodný (nepláče, ani se moc nevzteká a když už náhodou, dlouho mu to nevydrží), ale je hyperaktivní a v bdělém stavu prostě dohled vyžaduje.

Kdykoli se pokouším řešit celou situaci třeba s kamarády (chlapy), většinou mi řeknou, že problém je prostě v tom, že nejsem ženská, nedávám chlapovi příležitost, aby se jako chlap - tzn. archetypální lovec, živitel a ochránce - choval. Já od chlapa obecně opravdu NEPOTŘEBUJU ani peníze, ani rameno, na kterým bych se mohla vyplakat, ani ochranu a gentlemanskou péči, nejsem na to typ a kdyby došlo k nějakému konfliktu, troufám si říct, že dokážu někoho zmydlit stejně dobře a efektivně jako chlap. Když tedy nebude mít dva metry, sto padesát kilo a brokovnici v rukou... což by neustál ani chlap. :o) Můj manžel taky dost často dává k lepšímu, že si vzal "chlapa". Co s tím asi tak můžu dělat? Domnívala jsem se, že přece musí existovat dostatečně inteligentní a sexistickou výchovou nezatížený jedinec, který by DOKÁZAL mít se ženou jako já rovnoprávný vztah založený na tom, že jsme v první řadě přátelé. Že se můžeme společně bavit o čemkoli, chodit spolu nebo každý sám za zábavou... a navíc ještě společně vychovávat společné dítě. Asi ne. Uznávám, že to pro mého muže asi taky není lehký, žít s někým, jako jsem já, protože on není blbec a moc dobře ví, že ho na takové ty běžné chlapské věci nepotřebuju. Ani je neumí, myslím třeba něco opravit nebo "ukutit". I o ten počítač se starám technicky já. Manžel nemá ani řidičák. Teď budeme pořizovat firemní auto, sice jsem nechtěla, ale asi to bez něj nepůjde. Manžel odmítl možnost, že by si řidičák udělal, takže nakonec to dopadne tak, že se s autem smíří a bude ještě chtít, abych ho vozila...

To není o tom, že by NEVĚDĚL. On moc dobře ví, že bych ráda někdy někam vyrazila a když má dobrou náladu, sám mi to navrhuje. Potíž je v tom, že se mu pak obvykle nechce dodržet slovo, prostě si to rozmyslí, protože mu není dobře, je unavenej atd. atd. Mě nejvíc štve, že se nemůžu SPOLEHNOUT na to, že budu určitě moct jít ten a ten den tam a tam; manžel si to zkrátka ROZMYSLÍ a nedá se s ním hnout. Jemu se hlídat NECHCE, jemu se chce SPÁT, nebo sedět u počítače, nebo si číst, a není ochotný se nějak překonat. To mi vadí nejvíc. Já jsem matka, tak MUSÍM, on je "jen" otec, tak nemusí.

Abych to ještě upřesnila a shrnula. Manžel není ani zlý, ani agresívní, nechlastá, nehraje hazardní hry, ani "nevěrný" mi není (chodí sice se ženskýma třeba na kafe, určitě je schopný s nima flirtovat, nějak je "olizovat", což mi pak i normálně řekne, ale s žádnou nespí... to bych o tom nejspíš věděla), jenom je prostě hodně líný a hodně sobecký. Navíc si zvykl - ostatně jako celá naše rodina - že já unesu všechno, nefňukám, nestěžuju si, nedělám scény, neomdlívám únavou, mám pouze ironické poznámky. Vsadím se, že kdybych únavou padla, tak by se minimálně vylekal a něco by dělal, ale to zatím nějak nehrozí. Mám dojem, že já padnu pouze až ve chvíli, kdy se moje životní funkce trvale zastaví. :o) Dokonce už ani proti té paní na úklid není tak zaujatý, zřejmě mu došlo, že to bude mít pro něj citelné výhody. :o)