Přidat názor k článku (Pře)výchova otců v Čechách

Tak já to napíšu trochu víc polopaticky, aby bylo jasno. Není to nic, o čem bych nemluvila i s tchýní, ona můj názor na tuhle věc zná, takže to není "nic proti nikomu".

Především chci poznamenat, že si rozhodně NESTĚŽUJU na svoje dětství nebo mládí, jen konstatuju. Nebyla jsem rozhodně žádný svatoušek, spíš naopak. Moje máma a babička si se mnou užily svoje. ALE - od 14ti let jsem byla zvyklá mít SVOJE peníze a za ně žít. Dostávala jsem od otce alimenty 460,-, které mi matka dávala, stejnou částku mi platila ona a já bydlela u babičky. Té jsem dávala myslím stovku nebo dvě na jídlo (víc nechtěla). Když mi peníze došly, prostě jsem se musela SAMA postarat o to, kde vezmu další. A i když jsem v té době kouřila, pila, experimentovala s drogama, nikdy jsem ani matce ani babičce nebyla schopná vzít třeba jenom desetník. Babička mne posílala na nákup se svojí peněženkou a já jí všechno vyúčtovala do halíře. Prostě jsem měla zafixováno, že prvotní věc je postarat se o sebe a rodinu do toho netahat. Třeba jsem kreslila v hospodě podle fotek v občance portréty, kšeftovala s tehdy "zápaďáckýma" Bravíčkama, který jsem nakupovala za 30,- na burzách a plakáty rozprodávala za 50,-, psala spolužákům písemky za cigára atd. atd. I kdybych měla jít žebrat, nešla bych za rodinou pro peníze. Den po osmnáctých narozeninách jsem s kufrem odjela do Prahy, matka byla zrovna na dovolený, a od té doby nestalo, abych za ní přišla s tím, že potřebuju peníze nebo cokoli podobného. Jedinkrát se stalo, že za mne proti mý vůli zaplatila nějakou složenku, která přišla na její adresu, dokud jsem u ní byla hlášená a já jí to samozřejmě vrátila. Měla jsem problémů fůru, s chlastem, drogama, občas i lehce se zákonem, lítala jsem po psychiatrech a moje matka o tom vůbec nevěděla. Prostě to byla MOJE starost a MŮJ život. Když jsem se jakž takž sebrala, nejezdila jsem domů s tím, že NĚCO chci, ale proto, že jsem chtěla mámu a babičku vidět, babičce jsem pokaždé vozila tašku drahého jídla, které si sama nikdy nekoupí, matce se snažím taky sem tam něco dát (video, mobil), abych jim udělala RADOST.

Rodiče mého manžela za něj řešili vždycky všechno, i když už byl dospělý, jak problémy se studiem, s vojnou, se zákonem, SE VŠÍM. Platili za něj jeho dluhy, tahali ho z průserů, sami se tím trápili a ničili. Oni opravdu zastávají názor "vše pro dítě", jenže podle mne je to přinejmenším kontraproduktivní. Co z toho dneska mají? Vděčný jim není ani v nejmenším, jen si zvykl, že se o něj vždycky postarají, i když je "pošle do háje", nechová se k nim nijak hezky a kdykoli se s ním chci třeba poradit o tom, co bych jim měla koupit k narozeninám nebo k vánocům, řekne mi, ať se na ně vykašlu a nekupuju jim nic. Sorry, ale já jim opravdu vyčítám, že ho rozmazlili a udělali z něj sobce, protože ho nikdy nenechali, aby byl dospělej a zodpovědnej. Když tchýni řeknu, že já bych ho kopla dávno do zadku, řekne mi, že kdyby se o něj nepostarali, skončil by v kriminále nebo na ulici. NO A CO??? Bylo by to jeho rozhodnutí, jeho život, a možná by si uvědomil, že se sebou musí něco dělat - anebo taky ne a na tý ulici by skončil.

Když měla moje sestra problémy s drogama, když se dostala mezi partu podvodníčků a zlodějíčků, odešla ze školy a flákala se, máti za mnou x krát přijela a brečela, co pro ni má udělat. A já jí řekla, že se na ní má normálně vybodnout. Udělala to. Přes dva roky s ní nemluvila, ani po telefonu, ani si nepsaly. Sestra bydlela v Praze u otce. Otcovi taky vytekly nervy, dal jí termín, do kdy se má vystěhovat, začal si před ní zamykat svoje věci, svůj pokoj... prostě jí dal najevo, že s ní skončil. Sestra kupodivu na žádný ulici ani v kriminále neskončila, dala se dohromady, chodí do práce, od podzima má zaplacenou večerní školu, aby si dodělala maturitu. Za mámou a babičkou už normálně jezdí, píše jim, vozí jim dárky. Prostě jí došlo, že se na ní rodiče s tímhle přístupem OPRAVDU vykašlou a šla do sebe. Můj manžel vždycky věděl, že se na něj rodiče NIKDY nevykašlou, i kdyby jim podpálil střechu nad hlavou.

Já nevím, mě se tenhle přístup nelíbí, nechtěla bych jako rodič takhle dopadnout. Tchýně s tchánem jsou pracovitý, slušný lidi, jsou i hodný, ochotný, kdykoli před nima řeknu, že něco potřebuju, tak se nabídnou, že to udělají nebo že mi s tím pomůžou, i když to od nicj ani nechci. Jenže doteď nepřijali fakt, že je manžel dospělej a měl by být i soběstačnej. Dneska mi tchán s tchýní začali vykládat, jak se bojej, že si zakládám další firmu, protože kdybych náhodou zkrachovala, mohl by JIM exekutor něco zabavit. Oni snad dodnes nechápou, že za MOJÍ firmu oni žádnou odpovědnost nenesou, takže JIM nikdo nic vzít nemůže.

Jo a k tomu "společenskýmu životu" - ptala jsem se manžela a ten tvrdí, že byli 2x tejdně někde večer pryč. OK, proč ne, ale mě to tchýně podává tak, že od svatby si akorát doma koukali do očí. S kamarádkama se po svatbě nikam nechodí, do hospody se nechodí, tak já nevím. :o)