Přidat názor k článku (Pře)výchova otců v Čechách

Janow,
když jsem poznala manžela, rozváděla jsem se právě se svým prvním mužem, kzerý byl sice velmi inteligentní, vzdělaný, zábavný a společenský, ale bohužel taky alkoholik, gambler, v opilosti agresívní. Můj nynější manžel byl v době našeho seznámení takový plachý, dojemně rozcitlivělý kluk, na první rande mi přinesl balíček rajčat, protože jsem někde na netu psala, že je mám ráda, a porcelánový zvoneček. V začátcích našeho vztahu byl úžasný, blbnuli jsme, jezdili na výlety, chodili skoro každý večer někam na koncert nebo jen tak na procházku, jenže já po šesti týdnech chození přišla do jiného stavu a MUSELI jsme se vzít, jinak bych se doteď soudila s bývalým manželem o dítě. On totiž v tomhle státě platí zákon, že dítě narozené do 300 dnů po skončení manželství je AUTOMATICKY zapsáno jako dítě exmanžela. Opravdu jsem se už nechtěla vdávat, ale dovedla jsem si představit, jak by to dopadlo, kdybych se nevdala. Honila bych nespolehlivýho alkoholika k soudům, na který by nechodil a Stáník by se dodnes jmenoval jeho příjmením a měl ho v rodným listě jako otce. Manžel se na dítě těšil, hrozně ho chtěl, má ho rád, všude se s ním vytahuje, ale bohužel je prostě rozmazlený sobeček, kterému se celý život ustupovalo a všechno se mu tolerovalo. Já si nemyslela, že se změní. Naopak jsem si myslela, že zůstane takový, jako před svatbou. Jenže nezůstal... alespoň v některých věcech ne. Prostě jsem vycházela z předpokladu, že když dítě tak moc chtěl, bude se mu patřičně věnovat, a ne jen tehdy, kdy na něj má náladu. Neberu mu, že je někdy unavený, každý je někdy unavený, jenže on je "šíleně unavenej" obden a když zrovna není, je buďto v tahu nebo sedí do dvou do rána u počítače.
Já si na něj v podstatě nemůžu stěžovat. Nechlastá, nejede v hazardních hrách ani v žádných protiprávních aktivitách, když u toho nejsem, nikdy o mě nemluví špatně (to já ho občas "stírám" i veřejně na netu :o), není agresívní, je chytrej, sečtělej, zábavnej (když má náladu), nemusím se za něj nikdy stydět jako za exmanžela... to, že nemá úplně stejný zájmy jako já mne může trochu mrzet, ale na druhé straně, kde bych asi tak našla někoho, kdo by je měl? Máme společný aspoň ty knihy, muziku, filmy. Neznám chlapa, který by stejně jako já sbíral starý tisky, zajímal se o hřbitovy (to je fakt dost výjimečnej koníček, chodit po hrobech a zkoumat náhrobky, že jo), rád jezdil po světě stylem, že se v sobotu večer rozhodne někam jet, strčí do kapsy pas, jde na nádraží a prvním vlakem jede kamkoli "do pryč"... zas nemůžu chtít všechno. :o) Manžela mám ráda, vidím na něm dokonce i ty dobrý vlastnosti, kupodivu...:o) Ale štve mne právě ta jeho sobeckost, ne vůči mě, ale vůči malýmu. Vadí mi, že je táta jen když na to má náladu; že si vůbec neuvědomuje, že jemu zůstal jeho svobodný život, ve kterým ho nikdo neomezuje, ale mě ho zrovna moc nedopřává. Asi tak. :o)