Přidat názor k článku Slasti a strasti pěstounů

Domnívám se, že pokud bereme v úvahu fyzický trest, po kterém nezůstanou žádné následky (otisky, modřiny...), tak ani
v podstatě není důležité, zda naplácání ano, či ne. Spíš celkový rámec, v kterém se to děje, vztah porozumění a lásky mezi rodičem a dítětem a zda komunikace mezinimi dobře funguje.
Já používám fyzický trest jednou za uherský rok a v opravdu vypjatých situacích, kdy selhaly ostatní prostředky. (Mám dva zatvrzelejší roštˇáky.)Z 90% se mi daří vyplácet (párkrát už i na holou) bez afektu. V těch zbylých případech kluci aspoń vidí, JAK MOC to přepískli.
Myslím, že po trestu je více, než to že dostali pár spíše sympbolických na prcku, mrzí to,že si uvědomují, že jsem jim musela naplácat já. Máme totiž jinak dobrý vztah, vyjasněné mantinely, cítí, jak moc je mám ráda. Tohle je způsob korekce, když to jinak nejde.
Myslím, že je to nácvik i z toho hlediska, že v životě to pak chodí stejně. Uděláš něco opravdu špatného, co se nemá, a velmi bolestivé důsledky se dostaví okamžitě. Nevyjednávají, neargumentují, nesmlouvají. Něco přepískneš, a je tu trest. Přejede tě auto, někoho zraníš, šéf tě vyhodí. Dítě, které zažilo přímou nepříjemnost důsledků nevhodného jednání, si příště dává větší pozor. Mám to vyzkoušené.
Moji kluci fyzické tresty (jak uvedeno, mimořádné) berou. Více, než psychické výlevy.
Mnohé děti, ty citlivější a hodnější, vůbec fyzicky trestány být nemusí, ani mimořádně. Chyby dělají většinou spíše omylem (např. moje zbylé 4 děti).
Rodiči samozřejmě musí na dětech záležet, nesmí jim způsobit fyzickou ani psychickou ujmu, ponižovat je atd. - což je někdy horší než bití. Musí je ale také vychovat. Pro společnost je to důležité.