Přidat názor k článku (Pře)výchova otců v Čechách

Autorky článku je mi opravdu líto....Taky jsem vyrůstala bez otce a ačkoli bydlel jen pár ulic od nás, nikdy jsme spolu nepromluvili jediné slovo. Byl o dost mladší než moje matka,
odešel, když jsem byla batole a jediným projevem otcovství zůstaly složenky s výživným (které později chodily se jménem jeho druhé ženy na místě odesílatele). Tak jsem si nějak spočítala, že pokud chci normální rodinu, měla bych si najít někoho, kdo se postará minimálně sám o sebe, samozřejmě ještě lépe i o svou rodinu.
Když jsem končila školu, matka se znovu vdala. Nevím čím ji ten rádoby "bohém" zaujal, ale nastěhovat se k nám mu nebylo proti mysli. Jestli si představovala, že spolu budou na sklonku života vést filozofické debaty a popíjet kafíčko, krutě se spletla. Celé dny seděl u televize, nechal si vyvařovat a prát, a do řeči mu bylo leda v hospodě nad pivem, kam ovšem matka chodit nechtěla. A já jsem se mu ani trochu nedivila a mámy mi vůbec nebylo líto. Jaký si to uděláš... No taky jim to moc dlouho nevydrželo, nejspíš prozřela. A on za ní potom nějaký čas chodil s kytkou, nechápal, co se jí na tak harmonickém vztahu nelíbilo.
A to mě utvrdilo v tom, že pokud se mám někdy uvázat u dětí a plotny, tak jenom
s chlapem, co mě na té mateřské uživí. Nejsem typ, co potřebuje každou sezónu nové lodičky a značkové oblečení a kosmetiku. Na svoje zájmy, potřeby a přání jsem si vždy sama vydělala. Tak si nemyslím, že bych měla nějaké nereálné představy.

Tenkrát jsem však byla zamilovaná podobně jako Monty - do nezávislého vlasatého hippíka :)
Byly to nádherné časy plné sluníčka, cestovali jsme, hodně jsme chodili na procházky a někdy mluvili i o budoucnosti. Spíš jen tak mlhavě... Cítila jsem, že na mě není zdaleka tak vázaný jako já na něj. Byla jsem vedle něho neskutečně šťastná a o to víc mě na druhou stranu bolela ta jeho obrovská potřeba volnosti. A bohužel naše představy o budoucnosti si moc podobné nebyly...Já si chtěla v blízké době najít společné bydlení naprosto kdekoli, kde budeme spolu sami, dobrou práci a potom bych vůbec nepřemýšlela co bude dál, jestli za pár let rodina, svatba... bylo mi to tenkrát fuk (Bylo mi 20)
On chtěl zůstat v budoucnu i s rodinou bydlet v domě u rodičů, ovšem s rodinou snad až tak za 10 let:) A do toho se mi moc nechtělo...
Lituju, že jsem si tenkrát nějakou budoucnost vůbec připouštěla, měla jsem si to vychutnat až do konce, kdy to bez vysvětlení zničehonic ukončil, ačkoli před dvěma měsíci tvrdil, že se mnou chce zůstat...Celý rok jsem se z toho dostávala. Rok mi trvalo, než jsem byla schopná uvažovat s jasnou hlavou a řešit, co bude dál. Bylo to vůbec poprvé, co jsem takhle dlouho nikoho neměla, nikoho, komu bych mohla věřit a o koho bych se mohla opřít.
Protože jsem v té době navíc přišla o práci, začala jsem s pomocí přátel řešit věci radikálně. Chtěla jsem odjet jako au-pair do Anglie a hodit to všechno tady za hlavu.
Ale k tomu jsem potřebovala do začátku trochu peněz. Práce se u nás hledá těžko, ale měla jsem štěstí a v jedné továrně v sousedním městě přibírali dělníky. Vzdělání tu jde v takové situaci stranou, zoufale jsem potřebovala peníze. Navíc jsem si tady vydělala víc než u soukromé firmy, kde jsem pracovala předtím.
A tam jsem poznala svého současného partnera. Láska na první pohled - opět vlasatý a nezávislý :) . Bála jsem se začít to brát vážně. Ale moje plány s Anglií se začaly pomalinku rozplývat. Definitivně zmizely, když mi v práci nabídli lepší místo, odpovídající mým znalostem a schopnostem.
Trávili jsme s přítelem spoustu času, někdy i 24 hodin denně, měli jsme možnost se velmi dobře poznat, i během malicherných či bouřlivých hádek. Dost brzy jsme začali plánovat společný život.
Dnes jsou to dva roky a 3 měsíce, co jsme se poznali. Máme vlastní byt, kompletně zařízený, splácíme úvěr a nic nám nechybí. A za pár dnů se nám narodí naše první miminko.
O domácí práce se dělíme podle možností. I když si sem tam vyměnímě nějaký ten názor, navzájem se respektujeme. Máme se stále moc rádi a na malého se hodně těšíme.
Samozřejmě nemůžu vědět, co bude za pár let. Ale nevěřím, že by se mohl nějak zvlášť drasticky změnit jeho přístup k čemukoli, tak zodpovědný od samého začátku.

Nikdo není dokonalý. Vztahy jsou o lásce, respektu a toleranci. Bohužel, chyby, které akceptovat nelze, se nikdy žádnou převýchovou neodstraní, pokud o to dotyčný sám nestojí.