Přidat názor k článku Kojení - životní nutnost nebo možnost?

Bohužel jsem zažila něco podobného ... těšila jsem se na kojení, tvrdila jsem, že budu kojit minimálně 1 rok ... jak jsem se na přiložení své prvorozené dcery těšila! A ejhle ... v porodnici byla dcera slabá, se žloutenkou, tudíž stále ospalá, přinesly mi ji na 15 minut a teď kojte, kojte a rychle kojte a pak nám ji hned za 15 minut přineste a běda vám, jestli ji přinesete pozdě ... já prožívala snad největší stres ve svém životě ... nejen, že jsme si s miminkem na sebe musely zvykat, že jsem se musela "učit" svým mateřským povinnostem (jak přebalit, jak umýt, jak opečovávat, jak správně obléci, atd atd.), ale i kojení bylo stresující a hlavně, když už se mi zdálo, že se dcera přisála a že nám to kojení šlo, přišla nějaká sestřička (hodně často se střídaly) a doslova a do písmene na mne vyjela, co že to tu jako dělám :o( ... prý špatná technika, takto se to nedělá, také mi zkoušely různě kroutit prsem až jsem měla na obou prsou velké tmavě fialové modřiny :o( O tom, že to bolelo nemluvím, brala jsem to jako samozřejmost, jako oběť tomu, že mohu dceru kojit, ale to psychické vydeptání bylo hrozné. Sice nám to zpočátku šlo, ale po pár dnech bylo mléka méně a méně a dcera na váze nepřibývala, nechaly si nás tam o pár dní déle na pozorování, zda se rozkojíme či nikoliv, ale že by mi někdo pořádně pomohl. Spíše jsem slýchávala, jestli bude po kojení dlouhé "řvát", doneste nám ji na sesternu, mi ji dokrmíme. Jo, jenže já netušila, jakou to dělám VELKOU chybu! Dokrmovalo se, ale používali láhev! Dcera si na ni začínala zvykat již v porodnici ... Doma jsem se snažila ještě celé 3 týdny kojit, ale neúspěšně. Něco málo si z každého prsa vzala, ale nebyla sytá, měla hlad, tudíž jsme vždy museli dodatečně přistoupit na UM a dokrmit ji až jsme to nakonec vzdali úplně. Ty pocity, které jsem prožívala nepřeji nikomu. Brečela jsem celé dny, týdny (při pomyšlení na to bych brečela i nyní, po celých 11 měsících!) myslela jsem si, že jsem ta nejneschopnější matka pod sluncem! :o((( Naštěstí nebyla dcera skoro vůbec nemocná, dobře prospívala, je krásná a šikovná a všichni ji milujeme ... S odstupem času vím, že mohlo být hůř, a vím, že jestli budeme někdy mít sourozence, budu informovanější, budu zkušenější, nenechám se jen tak odbít a o kojení budu bojovat ze všech sil. Snad se příště zadaří a dcerka bude nadále tak dobře prospívat i bez kojení :o) se žloutenkou, tudíž stále ospalá, přinesly mi ji na 15 minut a teď kojte, kojte a rychle kojte a pak nám ji hned za 15 minut přineste a běda vám, jestli ji přinesete pozdě ... já prožívala snad největší stres ve svém životě ... nejen, že jsme si s miminkem na sebe musely zvykat, že jsem se musela "učit" svým mateřským povinnostem (jak přebalit, jak umýt, jak opečovávat, jak správně obléci, atd atd.), ale i kojení bylo stresující a hlavně, když už se mi zdálo, že se dcera přisála a že nám to kojení šlo, přišla nějaká sestřička (hodně často se střídaly) a doslova a do písmene na mne vyjela, co že to tu jako dělám :o( ... prý špatná technika, takto se to nedělá, také mi zkoušely různě kroutit prsem až jsem měla na obou prsou velké tmavě fialové modřiny :o( O tom, že to bolelo nemluvím, brala jsem to jako samozřejmost, jako oběť tomu, že mohu dceru kojit, ale to psychické vydeptání bylo hrozné. Sice nám to zpočátku šlo, ale po pár dnech bylo mléka méně a méně a dcera na váze nepřibývala, nechaly si nás tam o pár dní déle na pozorování, zda se rozkojíme či nikoliv, ale že by mi někdo pořádně pomohl. Spíše jsem slýchávala, jestli bude po kojení dlouhé "řvát", doneste nám ji na sesternu, mi ji dokrmíme. Jo, jenže já netušila, jakou to dělám VELKOU chybu! Dokrmovalo se, ale používali láhev! Dcera si na ni začínala zvykat již v porodnici ... Doma jsem se snažila ještě celé 3 týdny kojit, ale neúspěšně. Něco málo si z každého prsa vzala, ale nebyla sytá, měla hlad, tudíž jsme vždy museli dodatečně přistoupit na UM a dokrmit ji až jsme to nakonec vzdali úplně. Ty pocity, které jsem prožívala nepřeji nikomu. Brečela jsem celé dny, týdny (při pomyšlení na to bych brečela i nyní, po celých 11 měsících!) myslela jsem si, že jsem ta nejneschopnější matka pod sluncem! :o((( Naštěstí nebyla dcera skoro vůbec nemocná, dobře prospívala, je krásná a šikovná a všichni ji milujeme ... S odstupem času vím, že mohlo být hůř, a vím, že jestli budeme někdy mít sourozence, budu informovanější, budu zkušenější, nenechám se jen tak odbít a o kojení budu bojovat ze všech sil. Snad se příště zadaří a dcerka bude nadále tak dobře prospívat i bez kojení :o)