Přidat názor k článku Ať je ti Tam dobře, Ondrášku

K tomu mohu jen napsat, že je to opravdu někdy těžké porozumět Bohu, jeho cesty jsou vskutku nevyzpytatelné, člověk se nedokáže nezeptat proč. Proč to lékaři v případě Milenky nepoznali včas, proč se jich dokonce spletlo několik najednou? Chtěl Bůh, aby to dopadlo takhle, proto se spletli? Odpověď se dozvíme až u Něj, ale měla bych taky napsat něco, o čem jsem dosud až tolik nepsala, spiš jen holkám na věřilkách. Totiž to, že mě Bůh několik posledních měsíců, než se to s Milenkou začalo dít, na to zvláštním způsobem připravoval. Ne že by mi přímo řekl, Milenka zemře, něco takového člověk nedokáže přijmout, ale intenzivně ke mě promlouval o důvěře, mnoha způsoby mi ukazoval, jak je důležité mu důvěřovat nejen ve chvílích krásných, ale hlavně ve chvílích těžkých i těch nejtěžších, učil mě, že ta důvěra má jít až za smrt a také o smyslu utrpení. A to všechno v době, kdy jsem s malou prožívala tu nejhezčí dobu, naše krásné ještě bezstarostné léto. Myslela jsem si, že to vyučování má význam hlavně v tom, abych měla o čem kázat v našem církevním sboru, ale všechno to, o čem jsem kázala a také psala třeba do diskuse věřilek na Rodinu (kdo by mi nevěřil, může si tam mé příspěvky z té doby najít, jsou přesně o těchto věcech), se pak v mém životě stalo skutečností, se kterou jsem se musela vyrovnávat, ale co mně také pomáhalo neztratit víru. Věděla jsem, že tohle je přece situace, o které mi Bůh řekl, že v ní mám důvěřovat, ač se ta důvěra zdá nesmyslná a nepochopitelná, důvěra až za smrt. Když na mě přijdou pochybnosti a vztek, že není žádná odpověď na má proč, vzpomenu si na tohle.