Přidat názor k článku (Pře)výchova otců v Čechách

Nalezl jsem ten v té džungli už příspěvek, na který chci dodatečně reagovat, ale protože už je někde v propadlišti historie, tak to píšu sem. Zaznělo tady, že se hodně pozná na tom, jaký vztah mají vaši partneři se svými rodiči. K tomu chci říct, že to asi není tak dobré měřítko. Důkazem je naše rodina, úplně jiná než byla rodina mých rodičů, když jsem byl sám dítětem a je i úplně jiná než rodina, ze které pochází manželka. Vztahy s našimi rodiči jsou v obou případech na úrovni jakési chladné spolupráce, při silném sebeovládání se to dá společně pár dní vydržet, zvlášť když z hlediska kupříkladu péče o dům nebo hlídání dětí to prostě jinak nejde, ale není to žádný med, a delší soužití je nemyslitelné. Kdo chce tedy posuzovat svého partnera podle vztahu k jeho rodičům, ať se nejprv vžije do situace, že by s nimi měl bydlet ve společné domácnosti - jaký by s nimi měl asi vztah? Myslím, že je to výzva pro naši generaci, pokusit se nebýt svým dětem tak blbými rodiči, aby nás v pozdějším věku tak nesnášeli, jako my naše rodiče. Někomu to přijde jako marná snaha, ale já si to nemyslím. Znám spoustu lidí jejich věku, kteří mi jsou daleko sympatičtější než rodiče - takže jen rozdílem generací to není. Naši rodiče mají v sobě cosi pesticidního, co dokáže zlikvidovat příjemnou pohodu domova, jako biolit. Takový chladný, pedantsky autoritativní přístup podle zkostnatělého systému pravidel. Útěk před emocemi, kdy se tyto buď nevyjadřují vůbec (naprostá racionalita) nebo pak naprosto nepřiměřeně. Jakýkoliv vyřčený názor odlišný od této rodinné doktríny je tvrdě potlačen už v zárodku. Nevím, jestli znáte toto zvláštní nesnesitelno? Někdy mám pocit, že jsem nebyl vychováván k tomu, abych byl v životě šťastný, ale k tomu, abych jim před lidma nedělal ostudu. A to je ten zásadní rozdíl v konceptu rodiny naší a rodin našich rodičů.