Nemůžu se ubránit dojmu, že dnešní společnost má pocit, že jakékoliv překonávání překážek je špatné samo o sobě. Proto snad by postižené děti nemohly být šťastné - musejí překonávat víc překážek. Proto snad jsou rodiče takových dětí "sobečtí" - mohli by přece všichni žít mnohem pohodlnější život...
Potíž je v tom, že kdo nemusí nic překonávat, zpravidla se z něj stane povrchní kňoura, kterému vadí úplně všechno včetně počasí (nebo ještě lépe šťoura, který do všech ryje, protože není po jeho). Zatímco lidé, kteří MUSEJÍ překonávat překážky, nebo lecčím už si prošli, mají větší hloubku, jsou laskavější, působí tak víc uzrále, nad věcí...
Předchozí