Přidat názor k článku Naše Eliška je štastné dítě

ó jé... už je to tady, další diskuse kde mají obě strany svou pravdu.... bez ironie!!! žádní rodiče postiženého dítěte si nedokáží připustit že by jejich energie mohla být úplně zbytečná stejně jako si rodiče zdravých dětí nedokáží byl představit jaké to je mít postižené dítě.... to je bitva bez vítěze, obkjetivní pravda neexistuje.... a ani existovat nebude. záleží na každém jak se k tomu postaví, na základě svých zkušeností, mravních a etických postojů, hodnot které vyznává... prostředí v němž žije, lidí s nimiž se stýká..... když jsem byla těhotná také jsem tuto otázku řešila... vím že to byl svým způsobem hazard ale na amnio jsem nešla... ale co bych dělala kdyby se dcera narodila s DS? asi bych vyčítala doktorům, sobě, partnerovi, celému světu i papeži že se to stalo, proč zrovna mě a jaktože na to krucifix nikdo nepřišel dříve? ale kdybych po amnio potratila nedejbože zdraví dítě, vyčítala bych sobě i celému světu, a lékařům v první řadě, že jsem na ten zákrok šla a nechala se k němu přesvědčit.... a kdyby mi po amnio sdělili že budu míst postižené dítě? tak postižené že by doporučili potrat? v zajetí těhotenských hormonů a emocí bych se možná rozhodla si dítě nechat... a tím se doslova uvázala k celoživotní non stop péči o něj.... a v tom je podle mě kámen úrazu.... svlj život zničit mohu, mohu rezignovat na cokoli a pečovat jen a jen o své dítě... a i pro to mohu - oprávněně!!!! o tom jsem přesvědčena - očekávat finanční podporu od státu. ale co bude až se o ně nebudu moci starat já sama? na koho toto břemeno - a připusťme si, že to je břemeno - přejde? na další mé děti? mám také právo jim ničit rozhodnutím, jehož se neúčastnili život? a co když mám jen jedno jediné dítě, to postižené, kdo se o něj postará? ano, stát.... finanční stránku věci ponechávám stranou.... ale je mi špatně při pomyšlení na to jak to asi vypadá v takovém ústavu sociální péče, kde tyto "děti" končí a jak se tam tomu mému zlatíčku asi bude žít.... nad tímto bych přemýšlela, kdyby mi ve 22. tt oznámili, že dítě není v pořádku. potrat v tomto stádiu těhotenství je strašný, děsivý, ani nad tím nechci přemýšlet... zabít dítě, které se ve mě už hýbe, na něj už jsem si zvykla, brrrrr....... ale asi by to bylo jediné racionální východisko, špatné rozhodnutí z mnoha špatných, volba menšího zla v situaci, kde jiná cesta není:-(