Přidat názor k článku (Pře)výchova otců v Čechách

vladko, mám pocit, že ty "názory z minulého století" nebyly myšleny na to, zůstat s dítětem 3 roky doma, ale že dítě potřebuje především matku, a proto by to měla být matka (a ne otec), kdo se stará. Jinak tebou zmiňovaný článek jsem, i jsem se pod něj vyjádřila :o) Nevím, jestli jsi se k mé reakci dostala, psala jsem tam něco, co jsem vlastně chtěla poslat tobě. Takže ho kopíruju ještě do téhle diskuze:

Hodně se mluví o tom, jak dítě potřebuje, aby s ním máma byla doma alespoň do tří let. Jenže už se moc nemluví o tom, že každé dítě je jiné, každá matka je jiná, když dva dělají totéž, není to totéž a občas může být všechno úplně jinak>.

Já jako malá chodila do jeslí. Asi od dvou let. Můj brácha ještě dřív. Ne proto, že by máma MUSELA do práce, ale proto, že jsme prostě toužili po dětech a doma (rozuměj - na písku, v kroužkách) jsme byli vzteklí z nedostatečného kontaktu s dětmi. Prý, tvrdí moje máma, já sama si to už nepamatuju ;o) Ke svým rodičům mám krásný vztah, nedělá mi problém jet s nimi na dovolenou, jít s nimi na výlet. Na své dětství vzpomínám ráda.

Tchyně se dětem minimálně první roky plně věnovala. Tím plně myslím opravdu plně, s dětmi bydlela téměř celoročně na chatě, děti byly v přírodě, v péči maminky, která se nerozptylovala prací mimo domácnost. Na "svou dobu" to bylo až nadstandardně, protože po skončení mateřské (tehdy byla dva roky... nebo snad dokonce jenom rok?) nenastoupila do práce, ale ještě nějaký čas zůstala ženou v domácnosti. Dneska? Určitě jí mají rádi, ale... Až mě štve, jak o ní mluví můj manžel, tedy její syn - sice by nikdy vůči ní ani jiné ženě nepoužil slovo "slepice", ale v podstatě by se tak jeho hodnocení dalo shrnout. Ačkoli tchánovci jsou na chatě hodně často, ani manžel ani švagrová nevezmou děti a nejedou si tam odpočinout. Buď tam posílají děti samotné... nebo tam jezdí v době, kdy tam rodiče nejsou.

Nevím, jak se tchyně chovala ke svým dětem, ale vnoučata ji milují, jsou u ní spokojené, přiznávám, že od ní občas přebírám nápady na tvorbu s dětmi. Ne, že bych je neznala... ale myslela jsem, že je naše holčička na ně ještě malá... a ona se pak celá natěšená vrátila od babičky, že s ní dělala to a to ;o)


Takže - pokud chce někdo být doma s dítětem a dělá mu radost se mu plně věnovat, ať s ním klidně je, pokud mu to okolnosti dovolí. Pokud má pocit, že ho to plně neuspokojuje, není třeba, aby si dělal násilí a nutil se do toho jenom ve jménu toho, že dneska to hlásá psychologie. Protože nikde není jistota, že děti to někdy ocení a matka, která se jim tak věnovala ráda, se s tím smíří spíš, než matka, která se jim "obětovala". A i matka, která chodí do práce, svému dítěti může dát lásku, když chce.


S.