Přidat názor k článku Naše Eliška je štastné dítě

Ahoj Madelaine!
kdyz se nam dcera narodila, tak me hlavne desila predstava, ze se ji budu muset bud
zahy uplne vzdat nebo naopak, ze ji budu muset mit na krku kazdy den cely zivot a to i v dobe, az budu sama stara a nemohouci. Oboji je samzrejme trystni a nenormalni, optimalni reseni pro vsechny zucastnene je, aby i postizene dite prochazelo zivotem v rodine, vzdelavacimi institucemi a posleze i osamostatnenim v podobne mire, jako zdrave dite. Pokud vim, tak mnoho dospelych lidi s postizenim zije rado mimo svou puvodni rodinu, tim se citi vice respektovani a zacleneni nebo na sve urovni osamostatneni. Myslim, ze pokud ma takovy clovek sourozence, ze ti i po pripadne smrti rodicu dohlidnou, aby zil ve vyhovujicich podminkach, vystridaji se s navstevami. To mi neprijde jako nejaky neunosny zavazek do zivota, asi stejny, jako by se clovek zajimal o vlastniho bratra, kdyby ten onemocnel nebo ochrnul.