Přidat názor k článku Naše Eliška je štastné dítě

Možná to někomu přijde zvláštní, ale vyrůstala jsem v rodině, kde bylo zvykem se starat o slabé a znevýhodněné. Měla jsem pradědečka, kterému v 98 letech praskla cévka v mozku, poslední cca rok života věděl o okolním světě kulové, dělal pod sebe, nepoznával vlastní dceru apod. Přesto byl doma až téměř do konce - do nemocnice byl převezen na poslední týden života, kdy už byl v kómatu a nevěděl o sobě vůbec.
Když mi před dvěma roky umírala babička, ležák, taky jsme si ji vzali domů - resp. matka a strýc, já bydlím 100 km daleko - nakonec sice zemřela na LDN, ale dobré vůle se o ni starat bylo myslím docela dost.
Sama jsem nějaký čas pracovala v nemocnici na "sepťáku" a nemám problém utírat bezvládnému zadek.
To, co se snažím celou dobu "obhájit" je pouze svobodné rozhodnutí event. sourozenců postiženého dítěte na odmítnutí péče v případě nemohoucnosti rodičů a upozornit na to, že dopad ústavní péče na postižené dítě ZVYKLÉ žít v rodinném prostředí třeba do 40 - 50 let je dle mého mínění daleko horší než eventualita trvalé nebo částečné ústavní péče OD ZAČÁTKU.
To, že je mentálně retardované dítě v mladším věku sluníčko a potěšení neznamená, že se z něj nemůže stát "okolí obtěžující" dospělý, o kterého je třeba pečovat, aby neublížil sobě nebo okolí. Já naprosto chápu, že malé dítě s DS lehčího stupně je "jen" trochu jiné, pomalejší atd. atd. Potíž je v tom, že znám i lidi s DS, kterým je těch 20 - 30 a víc a to už se moc o sluníčcích mluvit nedá. Ten rozdíl je tam daleko patrnější a POTOM teprve přichází problémy.
Kdo chce, pochopí. Kdo ne...