Přidat názor k článku Naše Eliška je štastné dítě

Je normální mít rád své dítě.
Taky je normální umět si přiznat, že určité věci nezvládám, jsou/byly by na úkor ostatních členů rodiny a zachovat se podle toho.
Když sousedé dali po cca 3 letech péče těžce postižené dítě do ústavu a brali si ho jen na víkendy, všem, kdo jsme jen ZDÁLKY viděli, jak je to náročné, to přišlo logické - zvlášť proto, že měli ještě jedno zdravé dítě.
Rodina mé spolužačky měla jedno ze tří dětí postižené - v ústavu, brali si jej jen na prázdniny nebo svátky. Všichni jsme věděli, že je - řekněme - Zdeněček postižený, takže jsme nekomentovali, že si ve svých dvaceti letech neustále hraje s přirozením, hýká a snaží se každého líbat a osahávat, a taky jsme všichni, co ho zažili chápali, proč ho rodiče nemají doma a co by to zhruba bylo za martyrium, kdyby ho doma měli...
Mohla bych pokračovat, ale myslím, že to stačí.