Přidat názor k článku Náušničky pro holčičky

Mě máma nenechala píchnout uši, měla přesně názor, jako plno zde diskutujících- ať se rozhodnu sama jako velká. Já jsem se potom rozhoupala až ve 12-ti letech, i když jsem po náušničkách toužila už od mala. Do té doby jsem měla hrozný strach a mámě jsem to vyčítala nejmíň 100x, že mi ty uši nenechala píchnout ještě jako miminu, abych si nic nepamatovala. Všechny holčičky měly náušničky, jen mě si každý pletl s klukem – chodila jsem totiž nakrátko, jak bylo v rodině zvykem. Dodnes z toho mám trauma a nenechala bych si vlasy ostříhat, pořád ve mně převažuje strach, že bych byla málo ženská. Zážitek propichování uší byl strašnej, každej mi říkal, že to vůůůbec nebolí – zlatý voči. Dělala mi to dětská dr., a bez té umtrvující masti. Dodnes si pamatuju, jak se mi dělaly za zavřenýma víčkama mžitky, jak jsem je tiskla k sobě a drtila mámě ruku. Proto jsem si už nikdy nenechala píchnout uši – když byla móda 2 a více dírek v uchu. Máma uši píchlé nemá, její sestra taky neměla, až v dospělosti se k tomu rozhoupala a taky se jí nelíbila tahle rodinná tradice a svojí dcerce radši nechala píchnout uši hned jako miminu (já to jednou se svým dítětem taky tak udělám). Zarůst se to může nechat vždycky, ale odhodlat se k propíchnutí, to chce odvahu.