Prďolo, jasně že to nebyli skuteční přátelé, ale těch je tak málo... Teď už je to lepší, ony jim ty orgány už taky "varovně zvedají prst"
Každopádně jsem si ale uvědomila, oč těžší musí být přestat, když člověk kromě závislosti nemá žádný "objektivní" důvod (tj. nemůže jim ucpat pusu tím, že má játra či něco jiného v háji).
Ohledně mámy - jo, to je přesné, všechno má pod kontrolou, to jenom já ji šikanuju, ukazuju morální převahu, nemám dostatečně ráda... A přitom člověk vidí, jak schází před očima, zapomíná, neorientuje se, mluví nesmysly... poznám to během první věty i v telefonu. Je to bez nadsázky neštěstí.