Přidat názor k článku (Pře)výchova otců v Čechách

Tak jsem si to všechno přečetla. Domnívám se, Monty, že se historie neustále opakuje. I má matka jistě chtěla mít manžela, který telepaticky odezírá myšlenky z její hlavy a své dítě hýčká čtyřiadvacet hodin denně. I já jsem si to kdysi přála.. Místo toho jsem měla tatínka, kterému bylo šumafuk, že jsem si na procházku vykročila v zástěrce, protože jsem to tak chtěla a ještě k tomu pomalované od kříd, protože se mi zároveň chtělo kreslit na náměstí. Tatínka, který se trošku hodně dokázal opít v automobilu cestou na houby a já zůstala v třicetistupňovém vedru v teplákové soupravě a v gumácích před barákem, v pěti létech! Tatínka, který mi dával ochutnávat pivní pěnu v zahradních restauracích a tatínka, který vařil dost příšerné hovězí vývary, do kterých rozmačkal rajče, poněvadž to právě vyčetl v nějakém magazínu a já to musela jíst. Nenáviděla jsem to. Má paměť nesahá tak daleko, abych si pamatovala ty nejrannější zážitky z dětství a jistě by bylo hezké, kdybych měla v paměti uložen obrázek milujícího otce, kterak mě hladí po hlavě, když právě řeším množiny. Nemám. Zato tam obrázek ubrečené paní Šamonilové, co u nás jednou nad ránem zazvonila, neboť můj tatínek byl s jejím manželem někde na tahu. A ona, (trošku ráčkovala) hrozící pěstičkou na mou matku vykřikovala, že ví, že je její manžel někde s nějakou kuvvou. Myslím, že bylo naprosto podobné, že můj otec sice navařil vývar, ale papiňák nechal na matku. Vrcholu v péči o dítě ovšem dosáhl tatínek mé spolužačky z internátu, který malou Petru (tak se spolužačka jmenovala), obalil nahatou dvěma larisami (nestihl ji obléknout, protože zaspali), strčil ji v patnáctistupňovém mrazu do pytle, naložil do kočárku a pádil do jeslí.

Proč tohle všechno píšu. Protože si myslím, že oni ti tatínkové nějak prostě nemají zakódován ten mateřský pud, tak jako ho máme my, ochránkyně krbu. A nebo ho mají zakódovaný nějak jinak. Což se projevuje např. tím, že polehávají na gaučích, občas okomentují naše faldíčky, nakouknou pod pokličku, co tam právě bublá, poškrábou se v rozkroku a nakouknou do ledničky, zda tam za hodinu něco nového nevyrašilo. Ostatně proč by dělali víc. Mají přeci doma ženu. Myslím, že znakem toho, že nedělají víc, je vlastně jejich spokojenost. Vsadím se, že ten manžel, doma ležák na gauči, je právě v těch restauracích neuvěřitelným vypravěčem o pokrocích svého syna. A každou třetí větu po třetím pivu načíná slovy:,,To můj kluk, když…!“anebo:,,My co jsme rodili..!“ Jsou asi jako rybáři, chlubící se svými úlovky rozpřažením paží. A jsou na to hrdí.

Ráda bych tě uchlácholila tvrzením, že to bude lepší až dítě povyroste. Nebude, bude to ještě horší. Získá totiž, budiž laskavě řečeno, kumpána. Najednou tu bude někdo, kdo k němu bude obdivně vzhlížet, viset na každém jeho slově a vezmi jed, že se budou opakovat hovězí vývary, byť třeba v pozměněné podobě a bez rajčat. Zato třeba s přesně odváženým množstvím zeleniny, protože kluk to potřebuje a chlapi říkali, že to tak má bejt…

Přeji pevné nervy.