Moje dcerka od malička pěkně jedla prakticky všechno. Asi od roku a půl, kdy si začala uvědomovat, že nemusí sníst všechno co je na talíři, začala u jídla protestovat a například úplně odmítá jogurty a vše co je kašovité. Nebyla jsem zvyklá na odpor, tak mě to docela vzalo a už jsem ji viděla podvyživenou. U nás na Valašsku se ale říká že "z hladu se ještě nikdo nepos.." a tak jsem jí začala dávat to co jedla a jogurty zkouším opatrně dál, protože věřím, že časem na ně třeba zase dostane chuť - zatím bezúspěšně!
Náš děda (tchán) to vždycky okomentuje, že on by dítě donutil jíst (asi rákoskou:-(, ale já tvrdím, že do dítěte, které jíst nechce, to jídlo nedostanete ani heverem. Prakticky to u nás funguje tak, že pokud malá nechce jíst, tak v žádném případě nejde od stolu a slušně musí počkat až ostatní dojedí (může si třeba kreslit, aby se u stolu nevztekala, protože se založenými rukami opravdu neusedí
. Hlad ji vždycky později donutí a nají se. Jsou ale výjimky, kdy i moje "pedagogické zásady" musí jít stranou. To je třeba když je dcerka nemocná, nedávno měla několik epizod aftů po sobě a výrazně hubla. To jsem byla ráda, že vůbec pije. A aby jedla dovolila jsem jí u toho dívat se na televizi nebo houpat se na houpačce, což by se asi norálně nemělo...
Věřím tomu, že i děti mají pud sebezáchovy a na konec vždycky něco málo snědí, jsou třeba hubenější, ale přesto prosperující. Nejsou všichni stejní jedlíci, každý má jiný metabolismus a každý člověk i v dospělosti má jiný přístup k jídlu. Někdo jí, aby žil a někdo žije proto, aby jedl...