Přidat názor k článku Naše Eliška je štastné dítě

No ale asi jeho hladina nebude moc vysoká. Tedy myslím tak vysoká, abys to dokázala vnímat. Jinak by bylo zbytečný si dělat test, hned od oplození bych něco měla cítit, ne? A já tedy necítila nic. Až tak od dvou měsíců nevolnost.

Já bych si asi postižené dítě nedokázala nechat. Můj názor je, že by to mělo být na rozhodnutí matky, protože ona je většinou tak, která ponese po celý život odpovědnost a péči. Nepopírám, že mentálně postižené děti dokáží být šťastné. Jsou podle mě jako zvířátka - a prosím, to nemyslím urážlivě. Dokáží milovat, dávat lásku najevo, spoustu věcí se naučit. Ale my lidé jsme prostě tací, že od dětí očekáváme, že nám budou rovnocennými partnery. Že si postěžujeme na to, jak nás šéf sjel, pobavíme se, jakou měla kolegyně nemožnou sukni, jak byl ten film, co jsme včera viděli, úžasnej a jak vyplnit bankovní příkaz. To jsou věci, které s takovými dětmi prostě sdílet nemůžeme.

Také tu byla nakousnuta jedna věc a nevím, jestli se tím někdo´zabýval. A to, zda je v rodinách s postiženým členem vyšší rozvodovost (resp. rozchodnost když nebyli rodiče sezdání).

V každém případě by měl být dostatek zařízení, kde by se poskytovala denní, týdenní atd. péče, co nejvariabilněji, aby postižení nebyli vázáni pouze na rodinu, aby měli přátele, aby měli kam jít, když už se rodiče nebudou moci starat a taky aby si mohli rodiče odpočinout.