Taky jsem měla všechny 3 děti "nepapající". Snažila jsem se vždycky něco vymyslet, aby je jídlo zaujalo - do sunaru špetku melty (mléko nejstarší nepije dodnes, ale s těmito dochutnávkami, které se musely střídat, to do 2 let šlo), malinké v chodítku si přijet kousnout svačinky, v kočárku do ručičky špalek tvrdého sýru, bramborové placky z vařených brambor ve tvaru srdíček, žabek, panáčků, případně si je cukrovaly sam apod., nebo dvě placičky slepené k sobě s překvapením uvnitř (kousek sýru, masa, šunky - co bude uvnitř?), když trochu povyrostly, měla úspěch společná mísa pro celou rodinu uprostřed stolu, odkud si každý bral, na co měl chuť nebo hra "kdo nejí, z jeho talíře si může někdo jiný od stolu vzít co chce" ... Prostě jsem vymýšlela zpestření a zábavu, co snědly byl úspěch. Nejvíce mi pomohla dětská doktorka svou odpovědí na mé stěžování si, že nechtějí něco jíst: "tak jim to necpěte, hlady neumřou", popř."počkejte měsíc a zkuste-ale jen zkuste-to znovu" a taky "vždyť nejsou hubené, jsou jen drobné". Jsem jí dodnes moc vděčná, že se nepřipojila ke všeobecnému: "Ty jsou tak hubené, kdyby aspoň 1/2 kila přibraly" (dcera měla na konci 2.třídy 17,5kg). Všechny z toho svého "nepapání" lety vyrostly (někdy kolem 14-16 let)a dnes jedí normálně, jsou zdravé a jsem vděčná, že žádná netrpí nějakou poruchou výživy. Chce to pevné nervy.
Předchozí