No, těm holkám, které už se těší, jak se nejedlík v pubertě "rozežere", nechci brát iluze, ale můj švagr se v jídle rýpe dodnes a to mu v lednu bude 23 let. Tchýně se ho od pradávna snaží vykrmit, mimo jiné i domácími vejci, přestože mají dědičně vysoký cholestrol (po otci můj manžel i druhý švagr, "malinkému" ho raději nikdy změřit nenechali, nechápu). Kdž snědl v pubertě dva knedlíky, to už bylo považováno za úspěch, předtím jsem ho nezažila. Dodnes moje pětiletá dcera a pomalu i dvouletý syn snědí zhruba stejnou nebo větší porci co on. Vybíravý snad ani není, ale možná mu jen maminka vaří jen to, co má rád, nevím, jsou od nás 120 km.
Mě děti jedí výborně a naprosto všechno, ze svého okolí vídám spíše horší jedlíky, tak si asi můžu gratulovat. Vím, že mám štěstí, že to není moc moje zásluha. Řečem o nabízení pouze kvalitního a zdravého jídla jsem se srdečně zasmála. Pisatelka(y) mají prostě jen štěstí, tak jako já.
Marcela
Předchozí