Přidat názor k článku (Pře)výchova otců v Čechách

Pár dní jsem tu nebyla, takže se s dovolením vracím k debatě cca 20 stránek vzad.

Sally, ono je fajn chtít něco řešit, ale není jak. Veškeré pokusy skončí stejně: manželovou odpovědí "vždyť přece NEMUSÍŠ pracovat, nějak bychom vyžili". Ano, má určitě pravdu, nějak bychom vyžili, ale bohužel si neuvědomuje, že mne moje práce nejen živí, ale krom toho mne taky baví. Jeho práce nebavila nikdy, bere ji jako nutné zlo. Nejde ani tak o ty prachy, i když jsou samozřejmě příjemný. Jde o to, že se tou prací realizuju a především dává mi dobrý pocit z toho, že mne někdo "bere", že umím něco celkem výjimečnýho, těší mne, když se na mě lidi obracej proto, že NIKDO JINEJ jim to nebo ono neudělá a když, tak ne tak rychle nebo tak dobře. Což je pro člověka, kterej žije v prostředí, kde ho mají všichni v podstatě za šaška (myslím tím rodinu - mojí matku, manželovy rodiče a příbuzný), docela důležitý. Hodně to souvisí i s výchovou, mám řadu kamarádů a známých, kterým rodiče od dětství dávali najevo, že je mají rádi, že jsou pro ně výjimeční, že jsou dobří. Moje matka mi neustále předhazovala, že si její náklonnost musím zasloužit a dodnes poslouchám neskutečné kecy o tom, jak nemám a NIKDY nebudu mít vysokou školu, zatímco Kája, Jarda, Honza od sousedů nebo z příbuzenstva ji mají nebo budou mít, i když "nebyli nikdy tak chytrý děti, jako jsem byla já", jak NIKDY NIC nedokážu. Pak je pro mne fakt balzám sedět na pracovní schůzce s lidma o řadu let staršíma, který maj třeba i dvě vysoký školy, jsou opravdu mimořádně inteligentní a nejen že mě berou jako naprosto rovnocennou osobu, ale ještě mi lichotěj... to každej aspoň někdy potřebuje slyšet. Doma mi to neřekne nikdo. Kdyby můj manžel nedělal ani o chlup víc než teď, ale dokázal mi dát najevo, že jsem pro něj něčím mimořádná, výjimečná, že si mne váží, asi bych tu práci TOLIK nepotřebovala nebo bych neměla potřebu si "stěžovat". Bude mi třicet a fakt jsem nikdy od nikoho blízkýho neslyšela nic, co by mi dělalo "dobře na duši". Od kamarádů ano, ale od rodiny nikdy. To je opravdu neskutečnej opruz, to mi věř.

Ještě taková perlička, teď jsme řešili to auto (manžel je těžce proti) a já říkám: "Hele, na první výlet pojedeme do Bollingenu, podívat se na Jungův dům, to by mohlo bejt fajn, ne?" (Manžel je zapřísáhlej jungián.) A on na to: "Stáník bude příští rok ještě malej a já stejně radši cestuju vlakem." Já: "Stáníka necháme u babičky." On: "Já bez syna nikam nepojedu."

On vůbec nechápe, že pro mne by byl výlet s 2 a 1/2 letým dítětem neskutečně náročnej, protože bych musela nejenom řídit celou cestu do Švýcarska a zpátky (manžel nemá a nechce mít řidičák), ale ještě bych se musela starat o dítě, zatímco on by se kochal. Navíc v tomhle věku je dítěti docela buřt, jestli je ve Švýcarsku nebo na pískovišti ve Strašnicích.

Btw. řeším to, na srpen jsem si zjednala studentku na hlídání, na nezaměstnanou matku jsem přesunula část práce, kterou nutně nemusím dělat sama (např. přepisy, korektury), uvidíme, jak to bude fungovat.

Blondýno, máš pravdu - v hospodě a na internetu je manžel úplně skvělej táta... a když přede mnou jednou vyprávěl, jak rodil, byla jsem téměř dojata. Akorát že se z toho vypravování nějak vytratila moje spoluúčast. :o)