Přidat názor k článku O Downově syndromu a neumytých oknech

osobně nevím, jak bych se rozhodla. Mám dvě zdravé děti, jsem tak trochu "od fochu" a se zdravotně postiženými mám zkušenosti.
Kdysi jsem měla jednoznačný názor, v případě postižení potrat.
Dneska už to vidím jinak. Jednak nikdy není postižení v prenatálním věku určeno na 100%, tudíž bych žila nadějí že to nebude tak zlé. Nedokázala bych nejspíš zabít dítě proto, že se bojím, že by bylo jiné. Nejde o to, že tím stylem života trpí to samotné dítě. Podle mého názoru jsou mentálně postižené děti šťastné. Ano, nemohou spoustu věcí oproti zdravým dětem, jenže oni to tak nevnímají. Nemyslí jako my, jsou ve svém světě nejspíš spokojené.

Takže jde o to, zda bych se dokázala přizpůsobit já, slevit ze svých nároků, přání a snů.
Myslela bych určitě dopředu, na to, co bude s dítětem, až my, rodiče tu nebudeme nebo se nebudeme moci starat. Nevolila bych nejspíš péči výhradně doma. Hledala bych zařízení, kde by moje dítě mohlo trávit nějaký čas a kde by případně v dospělosti mohlo i trvale žít. Bohužel je u nás zařízení typu "chráněné bydlení" nedostatek.

Jedno vím ale jistě, nedokázala bych žít s někým, o kom jsem přesvědčená, že by v případě postižení našeho dítěte odešel. To mi přijde hrozné. ono se totiž dítě může narodit zdravé a v průběhu života se postiženým stát. Stejně tak se mohu stát postiženou i já. A proto je pro mě důležité, abych ve svém životním partnerovi měla oporu a věřila, že se v případě takové situace dokáže o své milé postarat. Zvládnout to nemusí, to je možné, ale tu naději, tu musím mít.