Přidat názor k článku O Downově syndromu a neumytých oknech

Kdyby v tom kostele seděl místo dvouletého sluníčka vzteklý puberťák s DS, tak nevím, jestli by ti to taky přišlo roztomilý a obhajovala bys článkem jeho narození. Všechny děti s DS jednou totiž vyrostou a přijde den, kdy se na něj lidé přestanou usmívat, ale začnou odvracet hlavu - v tom lepším případě.
Teď mně kamenujte - ale já si myslím, že kdo nechá vědomě narodit se dítě s takovým postižením není žádný hrdina, ale lehkomyslný člověk, případně člověk ovlivněný těhotenskými hormony. Mám svoji zkušenost s dětmi s DS a jejich rodiči a proto mám tento názor a stojím si za ním. Pokud je dítě malé, tak to ještě jde. Problémy nastávají potom. Dítě je na úkor rodičů, na úkor svých sourozenců i na úkor sebe samých. Nebo si fakt myslíš, že když je mentálně postižené, tak nevnímá, že je jiné, že ho to netrápí? Nevidí, jak na něj lidí čučí a pošklebují se? To by ses divila! Kromě toho tyto děti jsou i vážně nemocné - třeba srdeční vady a tak. Pochybuji, že by nějaký člověk s DS stál o to se narodit, kdyby si mohl vybrat. Je mi těch dětí líto, je mi líto jejich rodičů a sourozenců. Samozřejmě je jiná situace, když se dítě s DS nic netušícím rodičům narodí. Pak je určitě hezký, že ho neodloží do ústavu a starají se. Ale říct si vědomě - necháme narodit dítě s DS - takový lidi bych poslala povinně alespoň na týden do ústavu mezi Downy a pak ať se rozhodují.