Přidat názor k článku O Downově syndromu a neumytých oknech

Babiččina sestřenice měla mentálně postiženého syna (možná Downův syndrom, nevím, já ho už neznala), celý život se bála toho, co s ním bude, až ona tu nebude... No a její syn nakonec zemřel dřív jak ona. Je hezké řešit budoucnost, ale potřeba ji řešit spíš rámcově, ono se spousta věcí nakonec vyřeší sama nebo úplně jinak, než jsme předpokládali. Dřív to bylo v tomhle směru horší, ale dnes, kdy spousta těchto lidí žije v chráněných bydleních, účastní se různých vzdělávacích, kulturních a poznávacích akcí, tohle bych určitě neřešila jako stěžejní problém. Horší je to přizpůsobení rodiny určitým omezením, režimu, potřeba vysokého nasazení hlavně rodičů a ochota dítě přijmout takové, jaké je. Jsem ráda, že jsem tohle zatím řešit nemusela. Mám osobní zkušenost, kdy jsem vyrůstala vedle postiženého člověka, není to med a často ani sranda, ale dá se to. Kdyby se nepřidružily další potíže, nemuselo to být tak špatné. Samozřejmě, mamka musela přizpůsobit svoje zaměstnání (ze začátku žádné, potom práce doma), já byla omezená spíš hlídáním, řekla bych, že nejmíň toho musel řešit taťka, ač se s tím právě on smiřoval nejhůř. Je potřeba spousta lásky a trpělivosti, ale to nakonec u všech dětí