Přidat názor k článku O Downově syndromu a neumytých oknech

To je právě problém - dítě s DS vyrůstající doma, kde se mu někdo věnuje na 100% je úplně jiné než obyvatelé ústavů, o které je postaráno pouze v materiální rovině. Jednou jsem viděla dokument, kde tuším v Dánsku po válce násilně zavřeli do ústavu potomky německých vojáků a mladých dánek. Zdravé děti.Nikdo se jim nevěnoval, nechali je jen vegetovat. Když se na to asi po dvaceti letech přišlo, z těch lidí nebylo nic a možná se moc nelišili od lidí s DS, neuměli se chovat, pořádně mluvit, naprosto asociální, nechápali základy života venku. Sledovali je i po letech a dožili v ústavu, neschopni se začlenit.Možná měly zaměstnanci toho ústavu stejné zkušenosti, agrese, sexuální obtěžování apod.Neměli se kde naučit něco nového. A to samé je u postižených DS, pokud se jim rodina hodně věnuje, slintající agresor z nich nejspíš nebude. Ale je to o rozhodnutí každého.