Přidat názor k článku O Downově syndromu a neumytých oknech

Můj názor je ten, že Magáta to nezaměňuje. Ta situace, že někdo v průběhu života zůstane odkázaný na rodinu je úplně stejná.
Ten partner by měl zůstat, podpořit a pomáhat.
Stáli jsme před tímto rozhodnutím před necelými třemi lety. Já naprosto jasně přesvědčená, že jakékoli postižení nezvládnu a půjdu rovnou na potrat - pak střih - sedíte v té ordinaci, posloucháte něco o chromozomální vadě a víte, že to udělat nejde. Byla jsem ve 23 týdnu těhotenství (já v tomto týdnu vypadám jako jiná žena před porodem )) Ač z plodovky, nikdo mi na 100% nepotvrdil, ani nevyvrátil míru postižení. Před Vámi je jen napsaný sloupec toho, co je možné od této odchylky čekat. Tak jsem běhala 2 dny po všech možných vyšetřeních a postupně jsme škrtaly všechny možné zdravotní problémy, které mohou nastat. Byla možnost, že dcera bude naprosto bez problémů, ale také ne. Podle genetiků byla naše šance 90% - což mi přišlo strašně moc.
Zkrátím to - těch 10 zvývajících procent nás doběhlo. Dcera se narodila s vážnou oční vadou, bohužel i viditelnou.
Ač si člověk myslí, že je na to připravený - tak to teda není. Začátek byl opravdu krušný, ale musím bohužel napsat, že dost se na tom podílel personál šestinedělí v Motole a místní genetička, která se mě den po porodu zeptala, proč jsem se nerozhodla pro ukončení těhotenství.
Dnes tu po bytě lítá paprosto živá, veselá holčička, která den po porodu byla pro doktora slepá (a také mi to řekl) a od neuroložky přes oční a dětskou doktorku nad ní všichni kroutí hlavou. V dobrém )))
A za to děkuji mému manželovi, se kterým necloumaly těhotenský hormony, který před sebou neměl vidinu vyvolaného porodu ve vysokém stupní těhotenství. A jako první řekl "je to naše miminko, to nejde".
Kdyby mi v životě provedl cokoli šíleného, za jeho rozhodnutí si ho nikdy nepřestanu vážit. A jsem moc šťastná, že to tenkrát řekl. Kdyby to bylo obráceně a vyžadoval ukončení těhotenství - myslím si, že už by jsme spolu nebyli.
Přeji Vám krásné svátky