Přidat názor k článku O Downově syndromu a neumytých oknech

Nedá mi to se nepřidat. Tahle diskuze mi přijde šílená. Podle mého, kdyby takhle podobně uvažovala moje máma, tak tady taky nejsem. A to jsem žádné podezření na žádnou nemoc neměla. Ale kdyby řešila co bude až vyrostu, co bude , když se náhodou někde zmrzačím, vypíchnu si oko, amputují mi nohu,budu mít autonehodu, umřu při porodu atd. tak by logicky musela dojít k závěru, že potrat je pro mě to nejlepší. A každá z těhle věcí se mi klidně stát mohla a klidně ještě i stát může.

Jaký je rozdíl v tom, že se nechceme obětovat pro dítě v bříšku, které žije stejně jako to co se nám narodí. Ale, když se stane něco už narozenému dítěti, tak pro něj děláme maximum a najednou nám jakékoliv postižení nevadí a bojujeme a ani nás nenapadne dát ho pryč, zabít ho.. Takže to v bříšku prostě musí mít stěstí, aby se na jeho postižení přišlo až se narodí, nebo mít štěstí na rodiče....
Mé mámě bylo šestnáct, když mě porodila a zůstala na to úplně sama, zřekla se ji i rodina. A přitom jsou to jenom hypotézy. Stejně jako uvažování o tom jaký život bude mít dítě s DS. Život je něco tak nepředvídatelného a my máme bohužel sklony vždy hledat jen to nejhorší......
Myslím si, že když se pár rozhodne mít dítě, tak by měl počítat úplně se vším. Je to totiž dítě. Ne věc, kterou si vybereme stylem "ta se mi líbí, tu chci" ta se mi nelíbí tu nechci".