Myslím si, že každý, když si trochu v sobě popřemýšlí, ví, jaký je jeho strop. Kam až psychicky a fyzicky dosáhne, co přemůže, co zkousne a co už je nad jeho síly.
A přiznat si svůj strop a zařídit se podle něj nepovažuju za čisté sobectví. Protože pro dítě (ať zdravé nebo s postižením) jsem tu jako první nejdůležitější osoba v jeho životě a musím být schopná mu dát maximum.
Je to hrozně smutný, ale není ostudou mít strop níž než někdo jiný.
Sama nevím, jak bych ustála potrat, ale vím, že péči o dítě s postižením 24/7 bych neustála. Prostě na to nemám.
Předchozí