Moje řeč. Já už udělala zkušenost s fotbalem a fakt díky, nechci. Průběh :Syn je NORMÁLNĚ pohybově nadaný, na něco víc, na něco míň, chtěli jsme sport na vsi a v tu dobu tu nic jiného nebylo. Proběhlo pár tréningů a začlo to: v podstatě veškeré víkendy nabourané tím, že kluka někam vezete, prckové hrají turnajovým způsobem, takže je to tam tak na 4 hodiny....než se vrátíte, sobota v tahu.Automaticky se předpokládá, že prostě rodina rezignuje na další volnočasové aktivity a plně se přizpůsobí. Mysleli jsme, že přes zimu bude klid - všichni rádi lyžujeme, máme starý domek na horách...jenže opět turnaje, halové. To byl vůbec vrchol - přijelo tam třeba 20 kluků,hraje se tuším v 5 a krátce - takže dítko si zahrálo třeba za celé dopledne 5 minut.Ukončili jsme to po dvou letech trápení, hádání se doma (manžel je výšnivý cyklista,lyžař...chtěl jezdit a já nakonec taky..)Tak jako my dopadlo půl žáčkovského mužstva.Já nevím, proč je to tak vyhrocené a náročné na celou rodinu. Je to směšné, vždyť ty kluci stejně nakonec kopou za FC Kotěhůlky nějakou "pralesní ligu" a jenom proto, že možná z nich jednou za čas vyroste talent, kterého mohou bafuňáři střelit bohatému klubu se takhle hromadně blbne....
Tak te´d jezdíme hodně na kole a lyžujeme, celkem mě mrzí, že kluk nemá ještě něco, ale prostě se bojím se znovu zapojit do nějakého podobného blázince...
Předchozí