Prvorozená se mi narodila k 22. narozeninám. Ač byl porod hodně náročný jak pro mě, tak pro Madlu, byla jsem nadšená ze všeho, co mě potkalo. Zapomněla jsem na všechny nepříjemné věci, které se mi staly, vytěsnila jsem všechny negativní pocity. A i když jsem se v noci budila s pláčem (to když se mi znova a znova zdál sen o mém miminku, které nebylo v porodnici se mnou), snažila jsem se zapomenout a myslet jen na to pozitivní.
Psala jsem děkovné dopisy, chválila porodnici na všechny strany a tvářila se děsně spokojeně. A já se tak vlastně i snad cítila. Ale později se mé hluboké pocity začaly více a více dostávat na povrch, opět se mi přehrával před očima porod Madlenky a tentokrát už i s těmi skrytými a bolavými, tolik nechtěnými vzpomínkami.
100% jsem věřila slovům lékařů, a tak když mi odvezli miminko na celou noc na dětské oddělení, nebránila jsem se. Celou noc jsem nespala, moc se mi stýskalo, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Že by miminko mohlo být se mnou. A tak jsem to neřešila.
Znova a znova jsem prožívala ty pocity ponížení a méněcennosti, když se se mnou (jako snad s mladistvou prvorodičkou) nikdo nechtěl zabývat. Čerstvě vidím úšklebky porodníků, když mi nevěřili mé bolesti, protože monitor nic nezaznamenával. Jaké bylo pak překvapení, když se zjistilo, že opravdu rodím a že se miminku nedaří dobře...
To vše ale bylo "zapomenuto" v okamžiku, kdy jsem prvně sevřela v náruči své dítě.
Myslím, že nám mladým se to prostě stává. Vidíme na životě převážně to pěkné, máme velké nadání se ze všeho radovat a i to nepříjemné prostě vytěsnit. Patří to k naivitě mladého věku a je to tak správně. Jde však o to, aby člověk v sobě pátral, byl schopný sebereflexe a i přes nezkušenost, nadšenost a mladistvost si nenechal ujít důležité informace života.
Nevytýkejte autorce, že je naivní, že to za těch podmínek, co popisuje, nemohl být porod pěkný. Pro ni v tomto okamžiku krásný byl. Jak ho bude vnímat třeba za pár let, se ještě uvidí. Kéž by pěkné pocity přetrvaly!
Předchozí