Žženo, odpovědí je NE, není to pro mě žádná PŘÍLEŽITOST, ale holá nezbytnost, protože to prostě po dobrém nefunguje. Žiju v patnáctiletém vztahu, vím o čem mluvím, taky bych se raději vracela na tu vysněnou loď, která poklidně pluje, ale ona beze mě prostě nepluje, ať se mi to líbí nebo ne. Taky bych raději nebojovala o každou píďu místa pro sebe, taky bych se raději spolehla a schoulila do bezpečné a ochraňující náruče, ale u nás to prostě funguje pouze a jedině v rámci boje, co si nevybojuju, to nemám, odměnou za každou dobrou vůli a vycházení vstříc byla vždy jen větší nálož povinností.
Ono prostě nejde posuzovat každého chlapa podle toho, co máš doma. Přeju ti tu domácí oázu, já mám doma Slavkov, ale v rámci pravidel to funguje. Protože jsem z článku nabyla přesvědčení, že autorka je na tom podobně, podělila jsem se o zkušenosti. Nehodlám být souzena ani nikoho soudit, vztah je něco, na co není recepis.