Přidat názor k článku Jak se rodí na Spálence – tentokrát podruhé

Estel, naprosto Vám rozumím!
Nesnáším nemocniční prostředí, stresuje mě, bojím se v něm, i když se jinak považuji za schopnou ženu s dobrou vyřídilkou, když se ocitnu v nemocnici, paralyzuje mě to, připadám si najednou jako malé děcko a chce se mi brečet. Zkrátka se tam necítím dobře (což je pro porod dost špatná výchozí situace).
Do svých 26 let jsem nikdy nebyla v nemocnici a věděla jsem, že se tomu už teď bohužel nevyhnu, protože budu rodit (rodit doma bych chtěla, ale přece jen jsem si na to netroufala). V posledním měsíci mého zcela bezproblémového těhotentství mi bohatě stačilo chodit na "monitory" do nemocnice a ne už na kontroly k mojí skvělé gynekoložce. Vždycky mě tam vystresovali, chtěli porod bezdůvodně vyvolávat už před termínem (to je dnes veliká móda), o nějakém individuálním přístupu, na který jsem zvyklá od své gynekoložky, jsem si mohla nechat zdát. Bála jsem se, jak budu reagovat, až budu rodit, až půjde opravdu o hodně. Jak mám se sevřeným žaludkem rodit? Jak mám rodit, když jsem celá sevřená, jen co překorčím práh toho zařízení? Domluvily jsme se s naší dulou takto: "Prostě pojedeme až na poslední chvíli, až ti bude jedno, jak se chovají", řekla mi. A tak to nakonec přesně bylo. Doma jsme s manželem a dulou prožili převážnou část porodu, krásně jsem prodýchávala kontrakce, mezitím jsme si všichni povídali, poslouchali jsme hudbu, masírovali mi záda, byl to skoro večírek A díky tomu, že jsem byla doma, v naprosté pohodě a klidu, s lidmi, se kterými jsem se cítila úplně v klidu a v bezpečí, jsem se během 6 hodin nádherně plynule otevřela až na 8 cm a do porodnice to pak byl kvapík Přijeli jsme a za 20 min bylo vymalováno. Náš kluk byl venku na 3 zatlačení, prostě paráda.
Ať si kdo chce co chce říká, ať si máma slzy utírá, JÁ PROSTĚ VÍM, že takhle překrásně hladce by to v porodnici neproběhlo!