Přidat názor k článku Jak se rodí na Spálence – tentokrát podruhé

Graine,

Ja bych rada k tomu co pises:

"Myslím, že právě ono přetahování, kdy matka VÍ, že je to špatně, ale v té situaci tomu nedokáže zabránit, protože nemá dost sil, odvahy...způsobuje trauma, matka ví, že se stalo něco špatného a vyčítá si, že tomu nedokázala zabránit. Potom pochopitelně vidí problémy, které to způsobilo, jako mnohem větší a mnohem hůře řešitelné.
To možná jde i ruku v ruce se zmiňovanou ztrátou pozornosti, matka, místo aby instinktivně hledala nejkratší cestu, jak ze způsobených potíží ven, se neustále vrací zpátky k problému, k pocitu ztráty čehosi a daleko obtížněji hledá cestu vpřed."


Ano, ztrata kontroli nad dramatickou situaci je jeden ze zakladnich faktoru k vzniku psychickeho traumatu. Ale ten muze vzniknout i bez toho, jestli matka je informovana nebo neni.

Nicmene, neustaly navrat k traumatickym zazitkum je instinktivni cesta jak s potizi ven. Je to zcela instinktivni a neovlivnitelny priznak posttraumatickeho stresu: opakujici se sny, vzpominky, neustale prehravani situace a hledani, kde se stala chyba. S temito priznakami je jiz treba vyhledat psychiatra ci psychoterapeuta a probrat, co se deje. Nejhorsi reseni je zazdeni problemu "hlavne ze ziji". To zpusobi prave tu dlouhodobou neurozu, kterou provazi ztrata sebevedomi, iracionalni vybusne reakce, kdyz se tema otevira, znetvoreni vztahu s blizkymi. Pojmenovani problemu: "ano, v teto situaci nebylo nic jineho, co delat, ale mrzi mne to, boli mne to, stve mne to", vykecat se z toho, najit konstruktivni cesty, jak ujmu kompenzovat (tuleni s ditetem, dalsi pozitivni zkusenost s porodem), je naopak cesta k uzdraveni.