Přidat názor k článku Jsme rodiče na směny

Když jsem si včera tuhle diskuzi pročítala, přešla mě chuť po 150. vysvětlovat, proč máme dítě ve střídavé péči a jak mu můžem tak ubližovat, ale povzbuzena Koblihou jsem nakonec změnila názor - když už tu diskutuje převaha lidí, kteří střídavku vyděli sotva z rychlíku, rozšířím řady těch, kterých se to týká. Dceru má ve střídavé péči můj manžel se svou bývalou - po rozvodu žila nejprve asi 3 roky s matkou a k nám chodila "klasicky" jednou za 14 dní na víkend, potom nastala u nich doma dlouhodobá složitá situace, o které tu psát nechci, protože respektuji soukromí jiných, a výsledkem byla střídavá péče, které trvá prozatím 1,5 roku. Dceři je 14 let, bydlíme taktéž blízko sebe, takže škola ani kroužky nejsou problém. Nejprve se rodiče střídali zhruba po dvou dnech stejným systémem, jak je popsáno v článku, poslední půlrok se střídáme po týdnu - stěhujeme taktéž tašku(y) oblečení, to je pro ni ostatně teď v pubertě nejdůležitější. Komunikace s matkou vcelku funguje, ohledně financí to není tak idylické jako u Koblihy - kroužky a školy v přírodě jdou napůl, oblečení kupujeme vesměs my. Výdaje jsou z větší části na nás, moc to neřeším, říkám si, že matka má přece jen nižší příjem a než bych se dohadovala o půlku nákladů a čekala, kdy a jestli to bude, to radši tu zimní bundu koupím hned a za naše, přeci nebudu koukat, jak holka chodí půl zimy jenom ve svetru. Zkrátka ohledně financí tam rezervy vidím, nebudu psát další detaily, bereme to prostě tak, jak to je. Pobavil mě tady příspěvek o tom, jestli se ty děti budou takhle stěhovat třeba do třiceti. Vážně nevím, jak to bude, až jí bude 20 a výš, to budem řešit, až to přijde.
Ještě bych ráda napsala několik věcí, na které ohledně našeho rodinného uspořádání často odpovídám (a často mě to rozčiluje): Ano, jsem její macecha, nikoli matka, přesto ji mám ráda, troufám si říct, jako svoji "vlastní" (nesnáším to slovo), má u nás svůj pokoj a rozhodně u nás není na návštěvě, je tu doma se vším všudy. Ne, rozhodně ji její matce nekradu, nepomlouvám ji ani nepopichuju, ač jsem "ta druhá". Nechodím okolo dcery jako cizí, vychovám ji společně s manželem, ale on a její matka mají pochopitelně hlavní slovo. V praxi to vypadá tak, že dobrovolně plním všechny rodičovské povinnosti a mám omezená práva. Věděla jsem od začátku, že manžel má z předchozího manželství dítě a šla jsem do toho s tím, že zkrátka v naší nové rodině už jedno dítě je. Společně máme 15ti měsíčního chlapečka. Snad 100 x jsem předtím slyšela otázku, proč ztrácím čas s cizím dítětem a že až si pořídím vlastní, tak mě to stejně přejde - veřejně potvrzuji, že mě to nepřešlo a mám ráda opravdu obě naše děti. Střídavá péče je řešení, které asi opravdu není pro každého, určitě vyžaduje, jak psala Kobliha, ochotu ke kompromisu a já bych ještě doplnila, že též značnou dávku pokory - v životě zkrátka nejde všechno na sto procent podle našich přání.