Přidat názor k článku Anketa: Fyzické tresty ve rodině

Sarmi, já na to používám jednak prevenci, už tak nějak tuším, že v případě hladu nebo únavy mám volit činnosti a požadavky tak, aby je bylo dítě schopné splnit). Pak je dobré uvážit, co z toho je skutečně oprávněný požadavek a co z toho po dítěti chceme jen proto, že se nám to hodí. No a v okamžiku záseku používám empatickou reakci, funguje mi báječně. Zkusím stručně popsat:

Principem je, že přijmeme emoci toho dítěte (pozor, to neznamená, že s jeho chováním souhlasíme) - přikleknout, vzít třeba za rameno, vyjádřit účast "Ty asi tu hračku moc chceš ...". "Tobě je asi ještě nechce domů ..." (věty oznamovací, nikoli otázky, nechat prostor na zapojení dítěte, třeba jen tichem). Po chvíli "Co by ti pomohlo, abys neplakal(a)?" Dcerka obvykle praví "pochovat", pokud ho nic nenapadne, lze i nabídnout ("pomohlo by ti pochovat nebo třeba vzít za ruku?" - bacha, u nás nefunguje, použije-li se hned, musí to následovat až po přijetí té emoce). V tuhle chvíli je obvykle už z hysterie venku a je s ní rozumná řeč, najde se nějaké funční řešení.

Od té doby, co používám tohle místo ignorování (řvaní jsem přestala používat už při první dceři), je všechno v o dost větsím klidu, protože ačkoli trvám na hranicích, není to mocenský boj, tj. není u toho vítěz (nejlíp já) a poražený (nejlíp dítě ), ale dva partneři, kteří překonali kritický okamžik a dospěli k nějakému řešení.

Fakt doporučuju tu knížku, co jsem tu na ni dávala odkaz, je tam fůra příkladů a opracvdu to dost zabírá, vyzkoušeno po dobu dvou let na dětech 2-5 let, a funguje to i na cizí ;)