Přidat názor k článku Anketa: Fyzické tresty ve rodině

Dřív jsem si myslela, že to bez toho jde, přestože jsem připouštěla, že i kočka občas zfackuje koťata, aby je usměrnila, že je to přece celkem přirozené. Pod vlivem různé pedagogické literatury jsem se ovšem rozhodla, že své děti bít nebudu. Manžel ovšem občas k plácnutí sáhl. Když jsme se přeli, který výchovný směr budeme uplatňovat, tvrdil, že v batolecím věku je lepší občas plácnout po ruce a utnout nežádoucí chování včas, než trpělivě vysvětlovat něco, co batole nepochopí, nechat se vytočit a pak reagovat jakkoli nepřiměřeně. Po čase jsem nerada přiznala, že měl pravdu, a celkem se tím řídila.
Teď už má syn 3,5 roku a opět jsme se začali potýkat s výchovou. Začal zkoušet překračovat hranice, porušovat pravidla, s vyzývavým pohledem "tak co ty na to?" Dokud jsem občas sáhla k naplácání, šlo to v klidu. Pak jsem si to ale začala vyčítat, znajistěla jsem. Poslední kapkou bylo tchýnino mínění, že ho málo řažu a on mi jednou epřeroste přes hlavu. To mě tak vytočilo, že jsem se zařekla, že na své děti už ruku nevztáhnu. Ale vzala jsem to nějak za špatný konec, synovy reakce na má napomenutí se zhoršovaly, byl čím dál vzteklejší, a dovoloval si věci, které už opravdu nelze připustit. Doufala jsem, že je to přechodné, jasně, změnila jsem přístup, nemůže všechno hned šlapat hladce. No ale bylo to čím dál horší a já už jsem nevěděla, co mám dělat. měla jsem přece tak ušlechtilé úmysly, tak jsem se snažila ve všem po dobrém, snažila jsem se udržovat dobrou náladu nás všech, a místo, aby se v nás rozhostil klid a mír, bylo to všechno den ode dne horší. Slovní výtky nestačily, a a pokud jsem nechtěla sáhnout k fyzickému zdůraznění pokynů jako "neválej se po bráškovi, nesedej mu na hlavu" a podobně (takové příkazy přece poslechnout musí!), neměla jsem páku, jak dosáhnout svého. Vysvětlování po dobrém, odměňování správného chování, zvýšení hlasu, trest izolací...nic na něj neplatilo, jen byl čím dál drzejší, pokud jsem si vůbec dovolila něco mu vytknout. Až mi došly síly, po jednom jeho nepřípustném výstupu jsem mu nasekala na zadek s přesvědčením, že se nedá nic dělat, musí pocítit, kdo je tu autorita.
A ejhle, bouře se přehnala, vzduch se pročistil. Od té doby je to zase náš hodný chlapeček (ostatní maminky mi nikdy nevěřily, že by mohl někdy zlobit, mezi jinými dětmi se jeví jako hodné dítě, a on většinou hodný je).
Takže jsem došla k závěru, že občas se to prostě asi musí, nebo alespoň na některé děti, je přece důležité, aby dítě rodiče poslechlo. Možná jsou mámy, které mají tak silnou autoritu, že k takovým prostředkům sahat nemusejí, těm upřímně závidím. Já už se smiřuju s tím, že pokud mi syn opravdu nemá jednou přerůst přes hlavu natolik, že by mě nerespektoval a dělal si (i se mnou), co se mu zlíbí, budu se muset občas k tělesnému trestu uchýlit. Ono to pak třeba měsíc vydrží a je pohoda. Nemá se to, ale občas se musí...