velmi casto v diskusich na ruzna temata ohledne vychovy narazim na ruzne obdoby vety: "dite by si melo zvykat, zivot se s nim mazlit nebude." nesouhlasim s ni. podle mne se jedinec, ktery vyrusta v LASCE, pozdeji lepe vyrovná s nejakou jeji absenci. tvrzeni o zvykani si nema logiku. v konecnem dusledku by totiz bylo nejlepsi deti odmalicka psychicky i fyzicky tyrat, protoze - zivot neni pericko a alespon na to budou pripravene.
placani a krik povazuji za absenci lasky.
asi se ted na me vsichni sesypou, ze svoje deti placaj a maji je radi. sveho muze mam taky moc rada, ale kdyz se s nim pohadam, nejsem na to pysna a svoji lasku mu tim najevo opravdu nedavam.
jinak mam triletou dceru a je pravda, ze uz jsem ji nekolikrat placla, je mi to lito a povazuji to za sve vychovne selhani. u nas doma se taky placalo a tak mi to v urcitych situacich naskakuje jako nejjednodussi model. ovsem o jeho vychovnem efektu dost pochybuji. mne se nejvic osvědcilo nezvedat hlas, vysvetlovat a chovat se k diteti tak, jak chci, aby se chovalo ono ke me.
Předchozí