Přidat názor k článku Anketa: Fyzické tresty ve rodině

Grainne, ale to, co říkáš, v podstatě připouští to, že člověk s přirozenou autoritou se může uchýlit i k fyzickému trestu, protože u něho je dost velká pravděpodobnost, že to udělá jen v krajní situaci. I potrestaný si je toho vědom, a ví, že "zasloužil". S tím bych vřele souhlasila.

I s tím, co píšeš dál, že když to udělá člověk bez přirozené autority, respektu a znalostí, je to absolutně o něčem jiném.

Já to také takhle vnímám, a snažím se (s jakým úspěchem, to ukáže čas) být tou autoritou přirozenou. Což znamená, že se (většinou, jsem taky jen člověk) snažím přemýšlet o tom, proč vyžaduji to, co vyžaduji, abych to i dítěti mohla vysvětlit a nebazírovala na blbostech, jen protože "se to tak dělá". A myslím, že na to, abych si mohla vůči dítěti "dovolit" určité věci, mu toho zase na druhé straně musím hodně dávat.

A pamatuji si, že i jako dítě jsem tenhle rozdíl vnímala velmi ostře.

Nevím, co se píše ve skriptech, ale nevěřím, že by se společnost posunula až zas tak jinam. Lidi jsou víceméně stejní, co svět světem stojí, takže možná by stálo za pokus přehodnotit ty příručky a poučky.

Ve školce máme naprosto skvělé paní učitelky, dětem opravdu rozumí, věnují se jim, poctivě se jimi zabývají a hlavně JE MAJÍ RÁDY. Jednomu mému dítěti tahle paní učitelka JEDNOU za školkovou docházku dala na zadek. Bylo to v situaci, kdy se dítko "šprajclo", že se nebude oblíkat a nepůjde ven, přičemž na paní učitelku o patro níž čekalo 20 dalších, už oblečených dětí, s tím, že si umějí otevřít dveře a můžou vyběhnout ven. Takže to moje musela nějak umravnit. Když jsem si pro prcka přišla, tak mi to pí. uč. hned řekla a omlouvala se za to. Já si myslím, že udělala to nejlepší, co mohla, a ani mě nenapadlo mít jí to nějak za zlé. Moje dítě to pokud vím nijak traumaticky nenese, od té doby se "nešprajclo". Ovšem umím si představit učitele, kteří by dali na zadek právě ze slabosti a nedostatku autority, a tam bych se asi dost stavěla na zadní.

Jak se říká - když dva dělají totéž, není to totéž.

A co píšeš o té rodině - znamená to tedy, že pokud se JEDNÁ o dítě s poruchou osobnosti, je plácnutí přípustné?

IMHO plácnutí není ani za účelem ponížení, ani přeprání, ale určitého řekněme malého šoku, aby se dítě zarazilo, zastavilo, uvědomilo si, že je něco špatně.

Pevně doufám, že těch několik málo "lupnutí" v době, dokud ještě potomky přeperu, poslouží k tomu, že až je nepřeperu, nebude nic takového nutné.

A odborníci jsou na místě, pokud někdo OPRAVDU situaci nezvládá. Já se ale domnívám, že občasné lupnutí na zadek SKUTEČNĚ neznamená, že rodiče situaci nezvládají a měli by konzultovat psychologa