Jíťo, tady to ipravdu nikdo poradit nemůže, maximálně nastínit jakási MOŽNÁ.
Není to lehké, já vím
. Spíš bych připustila, obecně vzato, že naši potomci to s námi taky nemají lehké. Jak správně píšeš, metoda výchovy je většinou pokus - omyl, díky tomu, že "každej jsem různej", potomstvo nevyjímaje.
Jo, já bych zaujala přísně vyčkávací metodu a číhala v ústraní, až se projeví. Teprve v ten okamžik bych reagovala. Sama píšeš, že se pohybujete na kolotoči, tak co nechat potomka vystoupit, až bude sám mít potřebu?
Neříkej, že jí to bude bavit donekonečna, jednou se unaví. Stát věčně v opozici je zdlouhavé, nudné a únavné. Však on se nějaký styčný záchytný bod objeví.