Přidat názor k článku Anketa: Fyzické tresty ve rodině

Limai, škoda že nejde,abych Ti tak na 2 dny půjčila Kubíka ve věku cca 2-3 roky! Já do dvou let taky nebila a ani moc nezvyšovala hlas... Jenže když máš doma extrovertní lehce cholerické emotivní miminko, potažmo pak batole (a má po kom, ani manžel ani já nejsme plaší introverti) které je navíc mentálně o něco vyspělejší, než fyzicky, tak je to docela vražedná kombinace.
Kubča třeba od cca 4 měs kousal (od 4 měsíců mu totiž rostly zuby) a kousáním i projevoval emoční výkyvy - když byl šťasný, nebo naopak naštvaný a frustrovaný. No a mlať malý miminko... Odnaučila jsem ho kousání do bradavek stylem - kousneš, mlí nebude, a postupně, cca od 1,5 roku i kousání všeobecně. Vyžadovalo to ale neustále ho sledovat, jestli už se blíží a jestli se právě nechystá - pak stačilo jen říct důrazně: NEKOUSAT MAMINKU!! Jenže oči mám jen dvě a dítko - živé stříbro - vypadala jsem jak oběť domácího násilí. Prakticky téměř kdykoli, když jsem ho měla v náručí, už se ta zubatá tlamička chystala se zakousnout (do roka mněl kompletní chrup bez posledních stoliček - stylem 4 měs - 2 zuby, 6. měs-6 zubů atd.- piraňa hadr!) a bylo mu jedno, kam - do rukou, do nohou.... co bylo právě po ruce...

Co se týče jeho urážení se a odbíhání do "soukromí", to je kapitola sama pro sebe - hlavně proto, že ta vzdálenost, kterou byl schopen v afektu uběhnout, byla kolikrát i víc jak 10 metrů (a že fakt běhá jak srnka).. O tom, že schválně provokoval, se ani nebudu zmiňovat - vzal něco do ruky, přišel až ke mně, tak, abych ho zpozorovala a jen čekal, až řeknu: "Kubíčku, opatrně, ať se to nerozbije", nebo jen "Podej mi to, prosím". nebo "Neházet, hodíš, dostaneš na zadek - schválně "to" pustil, hodil.... prostě malý provokatérek.

No a já, jak jsem celkem mírumilovný člověk, skončila v KUbčových 2,5l u dětského psychologa.(nejen kvůli tomu, také kvůli jídlu).
A ten mi řekl, že rozhodně plácání stylem, jakým ho provádím já, není něco, čím mu ubližuji, ani to, že bych mu neustále vyhrožovala.
Protože pokud mu řeknu, "neházej, pokud hodíš, dostaneš na zadek" - dávám mu možnost, vybrat si - nehodíš - bude to v pořádku, hodíš - dostaneš na zadek... A on předem ví, co bude následovat
A pokud je dítě natolik dominantní, jako můj synek, tohle mu rozhodně neublíží. Rozhodně na něm neshledal nějaké patologické následky občasného plácnutí.
Já to navíc praktikuju tak, že pokaždé, když dostane na zadek k němu po chvilce přijdu, nebo on ke mně, obejmu ho a vysvětlím, mu, proč dostal ještě jednou a že je mi to moc líto a jsem z toho smutná.
Že ho mám moc ráda, ale pokud neposlouchá, nedá se nic dělat a ať mi slíbí, že už to neudělá. A on prakticky vždycky slíbil, že už to dělat nebude - doslova říká "maminko promiň, já už to neudělám".
Pak si dáme pusinku, že jsem zase kamarádi a je to dobré.

Teď už se to stává jen velmi výjimečně, ale je pravda,že jednu dobu to bylo téměř na denním pořádk Faktem ale je, že u nás hodně pomohla metoda pevného obětí - Kubča se změnil jak lusknutím prstů - byl to takový obrat, že pokud bych to sama nezažila, nikdy tomu neuvěřím.
Jedinkrát dostal opravdu hodně - to když mi ve 2,5 utekl z kočárkárny - než jsem stihla vystřelit s kočárem a zamknout za sebou dvoje dveře, vyběhl po chodníku, za mého hysterického řevu aby se okamžitě zastavil "dvojitý" dost prudký kopec až k frekventované silnici a zmizel za rohem. Tak rychle jsem ještě nikdy neutíkala - nechala jsem kočár se vším všudy stát na chodníku a když jsem ho dohnala - fakt dostal na zadek docela dost (ještě že byla zima a měl oteplováky a zimní bundu). Ale já už si představovala, jak mu to uklouzlo a skončil pod nějakým autem... A VĚDĚL MOC DOBŘE, ŽE SE NEUTÍKÁ!!
Já se do jeho 2 let neodvážila jít s ním ven bez kočáru.

...A já měla objednanou milou jemnou blonďatou holčičku ... a narodil se mi ... mimozemšťánek..

Zas jsem se rozepsala, omlouvám se...