No, lidé jsou různí a v řadě případů máš s tou leností pravdu. Ale já myslím že tady diskutují většinou ti (nebo spíš ty), kteří se o výchově snaží přemýšlet. Jinak mě tahle debata dokonce trochu vyprovokovala k pokusům některé své postupy změnit
, uvidíme.
Abys chápala v realitě se řadím k "neplácačkám", minimálně proto, že ve věku mého syna je opravdu bití selhání rodiče a nic neřeší. Jen se snažím říct, že symbolicky plácnout malé dítě nemusí být vždycky zrovna týrání a zásadní a nenapravitelná výchovná chyba. Přitom zcela souhlasím s tím, že bez plácání je to lepší.
Kdo dokáže dítě vychovávat nejen bez plácání ale i bez občasného křiku, má můj obdiv. Tedy pokud dítě vychovává a hranice a pravidla vymezuje.
U mě to není o lenosti ale o tom, že syn je spíš z těch hůř zvladatelných dětí. A občas mě dokáže vytočit. Tady nejde o to že musím být pánem. Ale třeba o to, že mu v první třídě dost dlouho trvalo než akceptoval, že úkoly do školy se prostě udělat musí. Jednou dokonce prohlásil, že ho týrám, to jsem na něm chtěla, aby ten úkol udělal. Chyba by byla kdybych jsem požadovala aby úkol dělal právě teď a ne třeba za chvíli, až si dokončí hru apod. V tom by se mnou řeč byla. Ne, tady šlo o to ten úkol vůbec někdy udělat.
Nebo další situace, syn je ve věku, kdy už jsem ho občas začala pouštět ven samotného (na jeho výslovné škemrání, že už je velký). Má vymezenou zónu kde se smí pohybovat a čas, kdy se má vrátit. Pokud chce opustit vymezený prostor, smí, ale má za úkol to oznámit. Stejně prodloužení času je možné, ale až se ohlásí a domluví. A hned zkraje pravidlo porušil. Poprvé jsem mu řekla, dobrá, stalo se to poprvé vysvětlila jsem proč je důležité, abych věděla kde je. Dokonce jsem zdůraznila, že se jako velký nechoval a že i já a táta máme ve zvyku ozvat se, když se neplánovaně zdržíme, aby ten druhý neměl strach. Takže jsem rozhodně nevystupovala z mocenské pozice. A výsledek? Ne hned, ale brzy se prohřešek opakoval. A tady už jsem trestat musela (ale ne bitím, neboj,
, byl to zákaz PC nebo něco podobného).