Já jo, v realitě jsem dávno neplácačka
(ale občas ty nervy
, i když jako malý můj syn občas malé plácnutí schytal. Jen mám pocit, že z plácnutí se dělá věda. Pro dítě je hlavní láska, pocit bezpečí a vymezené hranice. Když má tohle, je vše v pořádku, bez plácání i s plácáním. A malé plácnutí je pořád lepší než třeba nezájem.
Aby bylo jasno je naprosto bez debaty, že opravdu mlátit se děti nemají a ideální je, když vychováváme "po dobrém".