Přidat názor k článku Noví otcové, staré manýry

Asi nemusí. O tom to taky není. Moderním jazykem to vysvětluje teoložka jménem Jo Croissant, některé její knihy vyšly i v českém překladu.

Celé je to z mého pohledu a zkušenosti hlavně o spolupráci v páru - kurník, se trochu známe, ten umí vařit a ona plánovat čas nebo on zajišťuje chod vozu a ona plánuje nákupy, to je přece technická věc.

Z principu: je třeba ty věci ocenit (fakt jsem ráda, že se nemusím vrtat v autě a hlídat splátky a řezat dříví a odhazovat sníh, to dělám fakt jen v nouzi, jako třeba když chlap leží s čtyřicítkama nebo tak, manžel je taky rád, že když dorazí z práce po dlouhý šichtě, tak dostane něco k jídlu, že jsem nenechala jeho vyprané prádlo hnít v pračce, než se k tomu dostane..., že nosím v hlavě, kdy se má s dětma kam jít) a rozdělit - ale opravdu spravedlivě, podle možností a talentů. Je to docela práce, ale podle mě se velmi vyplácí. Taky jsme si kus toho rozdělení vyhádali - občas se nezadařilo, okolnosti se mění a je třeba změnit styl práce, některá práce se zviditelnila až po upozornění...

Takže investovat kus sebe, snažit se vidět práci, ocenit, v čem je partner dobrý, nebát se netradičních řešení na míru, nenechat se svázat tradicema (jako inspirace jsou dobré), snažit se.

Jednu věc nevím: jak vylepšit vztah, kde je snaha jednostranná.

Musím dodat, že jsem měla kliku, vzala jsem si chlapa, co žil pár let sám a stihl si všimnout, že jídlo se samo nevyskytne, nádobí samo neumeje, fusekle samy do pračky nenaskáčou.
Jak nechat dozrát mládence z mamahotelu, to taky netuším.