Přidat názor k článku (Pře)výchova otců v Čechách

Nemůžu si teď sice přečíst všechny příspěvky, ale snad se mně podaří napsat něco, co nebude úplně mimo.

Monty, řekla bych, že Vy se s manželem vlastně úžasně doplňujete. On - člověk, který je zvyklý, že se o něho vždycky někdo postará, a který neumí dávat, a Ty - člověk, který byl a je schopen se vždy a za každých okolností postarat sám o sebe případně i o spoustu dalších lidí, a který je na to patřičně hrdý, a vlastně ani neumí přijímat. Nechci se Tě dotknout, ale dělá to na mě ten dojem, že vlastně lidi kolem sebe můžeš odrazovat tím, že nedovedeš s vděkem a radostí přijímat, že si nenecháš dát (poskytnout) to, co NUTNĚ nepotřebuješ. A protože seš silná a vydržíš a zastaneš toho moc, tak nepotřebuješ vlastně nic. Jenže lidi, kteří se mají rádi (ať už jsou to manželé, partneři, kamarádi...) si rádi vzájemně poskytují různá příjemna, a mají potěšení jak z toho, co dostávají, tak z toho, co dávají.
Úplně chápu, že Ti současná situace nevyhovuje, ale bojím se, že bude velice těžké ji změnit, a že to budeš v prvé řadě Ty, kdo s tím bude muset něco udělat a změnit svůj přístup, protože manželovi (asi) nic nechybí. Z toho, co jsem tady četla o "stavění mantinelů", "utahování šroubů", vychovávání nebo dokonce "cvičení" mně docela běhá mráz po zádech - myslím si, že v partnerském vztahu na to nikdo nemá právo. A taky že to ve většině případů nebude fungovat, protože jakmile se dospělý člověk cítí cvičen a vychováván, věšinou se zašprajcuje. Některé (doufám, že nemnohé) ženy, věrny své výchově k submisivitě, možná ne, ale jsem přesvědčena o tom, že naprostá většina chlapů rozhodně ano. Mantinely sice potřeba jsou, ale musí si je stanovit každý sám. Pokud i má Tvůj manžel posunot své mantinely, je na Tobě, abys ho k tomu nejdřív motivovala a pak mu to usnadnila tím, že se pokusíš se naučit přijímat tak, aby pro něho mohlo být potěšením Ti něco dávat. Vidím to jako docela dřinu s naprosto nezaručeným výsledkem, ale jiná možnost, než toto nebo rezignovat, mě nenapadá :-(.

Vlaďko, nezlob se, ale strašně mně Tvůj styl připomíná jednu paní, která se taky jmenovala Vlaďka, která někdy v roce "91 nebo "92 přispívala do Ty&Já. Docela jsme se tam tenkrát chytly nad otázkou, zda žena u porodu může nebo nemůže křičet. Nejseš to nakonec Ty? Já vím, že pravděpodobnost je malá, ale nedalo mně to a nedokázala jsem se nezeptat :-).
Jinak mně přijde, že máš asi hodně těžkej život, a že je to přinejmenším zčásti způsobeno Tím, že se ani nesnažíš věci změnit (jako to třeba dělám já) ani je nepřijímáš a nenecháváš plynout s sebou a kolem sebe (jak to dělají někteří lidé, které docela obdivuju, protože já to neumím a šprajcuju se a a rvu se a bojuju i tehdy, kdy to nemá smysl), ale prostě je vydržíš, přetrpíš - a vždycky při tom utržíš rány. Je mně to líto, nemyslím si, že můžu změnit Tvůj přístup (koneckonců, já sama taky svůj přístup jen tak nezměním), ale mám pocit, že si sama ubližuješ, a mnohdy zbytečně.

Sally a Hrochu - moc se mně líbí, jak popisujete svoje manželství. Myslím, že u nás to chodí docela podobně, a mám radost, že i někdo jinej se dokázal domluvit ke spokojenosti obou partnerů. Možná nejsme TAK úchylní, jak nám tvrdí někteří šťastně svobodní kamarádi :-)!

Loučím se zase na delší dobu, ten zatracenej Telecom nám pořád ne a ne zřídit připojení, a do internetové kavárny přece jenom nemůžu chodit každej den :-(.

Ahoj všem

Žaba