Přidat názor k článku Perfektní za každou cenu?

u nás vývoj probíhal( há) přesně podle vtipného mejlíku:
1. dítě ...vymodlenec vymodlená , oprašovaná, kdyby kvíklo tak jsme u něj co by dup, nošení...jasná věc...matka otrok dítěte a ještě si to ani neuvědomuje a je na to pyšná, po mnoha letech u psycholožky jsem teprve pochopila , že není hyperaktivita jako hyperaktivita, některá je sice vrozená , ale také se dá získat...právě tím, že se dítěti přehnaně člověk věnuje, zahrne ho hromadou podnětů,na které vlastně dítě nemá, přesně v duchu didaktických hraček, neustálého "učení"dítěte ( a prý si pěkně člověk zavaří , když třeba jezdí s dítětem v kočáru na bruslích(na kole)..." no to se pak ti rodiče nemohou divit ,že dítě je hyperaktivní, když poletují s dítětem na bruslích"...tolik slova renomované specialistky....myslela to tak, že svět kolem strašně rychle utíká a dítě se musí chtě nechtě přizpůsobit) Taky jsem dceru nosila od nevidim do nevidim, v klokance, na ruce , ( všude, i na tom záchodě).Dcera byla chytrá, ve 4 letech četla, seběvědomá, takový ten typ co lidi řeknou...buď ráda, aspoň se neztratí ale já z ní šílela, z té seběvědomosti ( a šílím do dnes 11 let). Já se snažila stihnout všechno co jen šlo ...vařit, uklízet no takové ty normální práce...vše s dítětem na ruce a potom s dítětem v akci ( vařila se mnou...všechno bylo všude)
Vzniklo nám z toho super dítě s abnormální závislostí na matce...řešeno přes psycholga, nešla beze mě nikam.Nakonec nastoupila do školky ( s pomocí psychologa 1 rok terapie) a do školy podporující zdravé sebevědomí a osobitý způsob chování ke každému dítěti. Vše se zdárně podařilo a dnes je to chytrá , ale opravdu velmi , velmi sebevědomá slečna.

2. dítě.....taky jsme se těšili, ale už to nebylo tak intenzivní jako s prvním dítětem. Dítě se spíš " vezlo "za prvním. Dotahovalo se, nosila jsem ho běžné množství času, ne pořád , taky už jsem neletěla když kvíklo atd atd. Ale pořád si neumělo hrát samo, musela jsem pořád s nima.Do dneška jim to dělá problém.

Vysvobození přišlo taky s prací. Já chodila do práce na relax, mezi DOSPĚLÉ JEDINCE, také mi dělalo stejně jako autorce problémy neříkat " hele, támhle jede krásnej traktor brm brm " kolegovi.

3. dítě...po 10 letech poklad, opět vymodlený, ale...nenosím ho skoro vůbec, je těžký( 10 měsíců 12 kg), sednu si s ním a tam si něco řešíme, pak jdu vařit a on si hraje sám, kvíkne , ale já neletím a čekám, nekvíká tak jdu vařit. Nebo si ho posadím k sobě na linku do sedačky.Když něco dělám, tak leze po zemi, nechávám ho zkoumat a nezasahuji. Nešílím, že nedělá to a to , když dcera už to dělala.Snažím se programově být v klidu, říkám si, když vařím a u toho bych nejradši už už šla dělat ještě něco jiného..klid nejdřív jedno a pak druhý. Ale je to fuška. I když platí i u nás ten vtipný mejlík o třetím dítěti, tak v něčem přece jenom "blbnu" , asi je to tím , že po těch 10 letech to není jako mít 3 děti po sobě a taky už jsem starší ( tehdy 27 dnes 37). Cítím, že už nejsem takový "jura" jako dřív,už jsem opotřebovaná a vlecčems si vyhovím a taky se mi honí hlavou různé nápady jako kolik mi bude až ....

Dnes také postupem času docházím k tomu, že moje máma měla v lecčems pravdu ( no ta kdyby to četla tak by se zaradovala). Možná si člověk problémy způsobí nechtěně i tím, že se za každou cenu snaží " nechovat se jako máma" a dělat to jinak než se to dělalo u nás doma , protože to zaručeně umím líp.

Článek autorky se mi moc líbil, je velmi podobný mému vlastnímu prožitku z první mateřské.