Přidat názor k článku Okřiknout?

Přidávám se k Martině. To, jak vedete dítě doma, je asi nejdůležitější. Když má doma pocit, že si ho cení, že má hodnotu, zkrátka má o sobě zdravě dobré mínění, tak už se, třeba i se škrábanci, přenese přes příkoří, která mu ostatní lidé nachystají. Dokonce podle mě tyto příkoří potřebuje ke svému vývoji, samozřejmě s podporou rodiny. Je to vidět na dětech, které doma sice podporují a tak, ale už nedovolí, aby si samy vyřizovaly své účty, pořád je někdo chrání a mezi ty zlé cizí lidi je radši nepustí, a z nich vyrůstají uzavření podivíni, co vám ve třiceti (čtyřiceti) pořád budou vyprávět, jak my vždycky s mamčou a tatˇkou.... .a nikdy se neosamostatní, protože doma je mají rádi a jim je tam dobře a cizí svět je pro ně hrozba a neznámo.
Taky souhlasím s Míšou3, že by to měli být rodiče, kdoposkytnou oporu, ale co když nejsou? Bohužel znám plno rodičů, co svým dětem v pubertě ubližujou (sami to tak neberou, myslí si, že je vychovávají) neustálou kritikou, shazováním, zesměšňováním, říkají jim věci typu na tebe tam tak někdo čekal, co si o sobě vlastně myslíš,že jsi? (s dovětkem že nic, nikdo důležitý)atd. Taky kolikrát přemýšlím, jak těmto dětem pomoct, snaží se zvednout jejich sebevědomí, ale jak jde rodina proti, tak to zas zásadně nepomůže.
V dětství jsem si zažila taky šikanu, i když tenkrát jsem to tak nepojmenovala, ale byla jsem zkrátka divná (pořád jsem četla, byla ráda sama,nebavil mě sport, i když v tělocviku mi to šlo velmi dobře, a hlavně jsem měla díky rodinnému zázemí sebevědomí v záporných číslech, a to lidi z vás vycítí a nedají vám pokoj). Tak mi děti sice zas tak moc neubližovaly, to spíš doma, ale moc se mnou nekamarádily,nejhorší byla střední škola, a zlomilo se to až na vysoké, tam už mě brali dobře. Taky ale jako Misa3 si nesu do života pocit opuštěnosti, protože rodiče se zastali vždy cizích lidí a případnou mou obranu brali jako dělání potíží, vina byla vždy na mě a já jim to věřila.

V popsané situaci bych možná dost trpěla, ale nevěděla bych, jak zareagovat. Spíš by to asi záleželo na tom, jak bych byla naladěná, a pokud bych zasáhla, brala bych to později jako můj úlet, selhání. Nejvíc se přikláním k návrhu nějak to děvče později nenápadně povzbudit, ne mluvit o tom, co se stalo, ale prostě s ní prohodit jen tak pár slov, nebo třeba něco, co za pochvalu stojí jí přiměřeně pochválit, nebo si jí prostě nějak všimnout s respektem, aby viděla, že všichni lidi si o ní nemyslí to co ten frajírek. Tohle ale člověk musí umět a mít na to cit, nebo to bude jako když šlápne slon do porcelánu.