Přidat názor k článku Být… či nebýt?

Je sobectvím to, že na potrat jdu, protože chci svoje nenarozené dítě a všechny svoje blízké ušetřit života na okraji společnosti ve všeobecném opovržení, bez možnosti zajistit dítě, sebe a zbytek rodiny (a to nemluvím o stáří)? Nebo je naopak sobectvím to, že na potrat nejdu, protože JÁ to tak cítím, a sobě i svým blízkým (včetně případných starších sourozenců, kteří nemají možnost volby) převrátím život naruby? Fakt nevím.
Pokud manžel,babičky, dědečkové, ostatní příbuzní, přátelé sdílí stejný názor - dítě přijmout donosit, obstarat - pak je to vlastně hrozně jednoduché, i když doživotní dřina. Pokud je ale žena s takovým názorem osamocena, je to úplně o něčem jiném.
Na úspěsnou adopci také moc nevěřím. Možná tak jedno dvě, dítě do rodiny se svatozáří se dá umístit. Kdyby se přestala dělat prenatální diagnostika, při 100 000 porodech ročně (což zruba odpovídá počtu dětí narozených v ČR), by se Downů narodilo zhruba 800 + nejméně stejně dětí s ostaními vadami. Dva tisíce postižených dětí ročně k adpoci? Nevím, nevím.....
Ta intolerance a fobie z postižených v Čechách je fakt smutná. Pokud vím třeba, v Holandsku se prenatální diagnostika plošně neprovádí a postižené děti jsou většinouvou společností tolerovány. Jenže tam také naprostá většina žen má možnost pracovat na částečný úvazek, mužův plat bývá dostatečný pro provoz rodiny a mají propracovaný systém hlídání - jesle, školky, chůvy.