Přidat názor k článku Být… či nebýt?

Vůbec si nejsem jista, jak bych se v takové situaci zachovala - patrně zavrženihodně. Ono já totož nerozhoduji jen jako matka dítěte s vadou, která je indikována jako důvod pro... . Rozhouji i jako matka zdravého dítěte, manželka, dcera. Jako součást celé rodiny , kterou bezmezně miluji a uznávám a vím, že v případě příchodu dítěte s postižením, se změní kompletně celá rodina, její fungování, její myšlení, vztahy a priority a nejsem si vůbec jista, zda by to bylo k dobrému. Vím, že jakékoli rozhodnutí v takovém případě je bolestné, ale osobně bych volila alternativu bolesti pro mne samou a snažila bych se svou rodinu zasáhnout co nejméně. Ono postižené dítě není jen dítětem, bude jednou i dospělým a dá se předpokládat, že tu bude déle než jeho rodiče. Co pak, kdo se o něj postará. Mám právo dát život dítěti, které parně bude muset v lepším případě opečovávat jeho sourozenec(a mám tdy právo tohle svému prvnímu dítěti udělat?) a v horším skončí v "produktivním věku" v ústavu? Mám právo zatížit celou rodinu a možná ji poznamenat? Mám právo rozhodnout za život a vývoj své prvorozené "zdravé" dcery?
Není to jen o tom chtít a nechtít, je to i o zodpovědnosti a hlavně o BUDOUCNOSTI všech - i těch postižených.