Přidat názor k článku Být… či nebýt?

Lékaři patří do celé společnosti. Během prvního těhotenství jsem nějakou dobu ležela v nemocnici na rizikovém. U mě na pokoji se jako na drátku střídaly ženy, co šly na potrat z genet. příčin tedy vlastně vyvolaný porod). Připadalo mi, že tam šly tak nějak, že jim to lékař řekl a obecně je potrat považován za normální a přemýšlet začaly až behem pobytu v nemocnici. Možná se o tom se mnou jen nechtěly bavit, nevím.
Ale "psychologický" přístup personálu (až na jednoho velmi empatického zřízence na náhradní vojenské službě) by dost děsný. Dělalo to na mě dojem, to je dost, že jste tu, tak to máme vyřízené. Hlášení typu "maminky je oběd", nemožnost přítomnosti partnera na porodním sále. Porodní sál tam mají "velkokapacitní", lůžka oddělena jen zástěnou, během jejich potratu se vedle rodily zdravé děti, ony vše slyšely, vše bylo slyšet od nich. Že by těm ženám nabízeli rozhovor s psycholem jsem také nezaznamenala. Prostě veškerá tíha zodpovědnosti byla na těch ženách a pomocnou empatickou ruku jim nepodal vůbec nikdo. Ani při rozhodování, ani po něm.